Základy ošetřovatelství a ošetřovatelských postupů (Ukázka, strana 99)

6

Základy ošetřovatelství a ošetřovatelských postupů pro zdravotnické záchranáře pacientovi uspořádat vlastní myšlenky tak, aby pochopil sám sebe a problém, jemuž je vystaven.

6.4.3 Mlčení I mlčení je součástí komunikačního procesu. Mlčenlivý pacient obvykle pomocí nonverbální komunikace dokáže vyjádřit nejistotu, obavy nebo úzkost a strach, dokonce nedůvěru či odpor. Takovému člověku musí dát zdravotník prostor, aby si vše v klidu ujasnil, srovnal své myšlenky a našel správná slova. Ticho zdravotníka nesmí znervózňovat a nutit ho přerušit jej příliš brzy. Na druhou stranu čím déle bude pacient setrvávat v mlčení, tím těžší potom pro něho bude se otevřít. Je s výhodou, když zdravotník zvolí nějaké společenské téma k uvolnění napětí, než aby přikročil rovnou ke konkrétnímu, byť pro obě strany stěžejnímu tématu.

6.5

Komunikace s melancholickým/depresivním pacientem

Obzvláště v případě, že se musí pacient vyrovnat se závažnou diagnózou, dostavují se u něho melancholické až depresivní nálady. Bilancuje, obviňuje, utápí se ve svých myšlenkách. Takový pacient v první řadě potřebuje pochopení a podporu. Není vhodné používat manipulativní techniky komunikace ani apelovat na morálku nebo „světlé zítřky“. Je zapotřebí vést s pacientem přátelský a otevřený rozhovor, nechat ho, ať projevuje své vnitřní rozpoložení, event. doporučit psychologickou intervenci.

6.6

Komunikace s agresivním pacientem

Agresivní pacient je pro zdravotníka velkou zkouškou komunikačních dovedností. Je třeba postupovat velmi obezřetně, pomalu a podle osvědčených schémat, jež pomohou tuto situaci zvládnout. Odhad, který postup bude nejefektivnější, závisí na konkrétní situaci a na projevech agresivního pacienta.

6.6.1 Metody komunikace s agresivním pacientem ■■ metoda zrcadlení – jednat a mluvit klidně, přenést svůj klid na pacienta ■■ metoda otevřených dveří – vyslechnout pacientovu kritiku a připustit, že má v některých bodech pravdu ■■ metoda sebeotevření – vyslechnout pacienta a upozornit ho na to, jaký vy máte z jeho jednání pocit a co ve vás jeho útok vyvolal ■■ metoda pokládání otázek – pátrání po důvodu nespokojenosti a agresivity ■■ metoda „zaseknuté gramodesky“ – opakování jednoznačného požadavku, bez vysvětlování, proč chceme, aby to pacient udělal, bez omlouvání, protože vy jste tuto situaci nezpůsobili ■■ dát pacientovi prostor na „vychladnutí“ – nepokračovat v hovoru, počkat, až se vyrovná se situací

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260135

Základy komunikace

6

6.7 Druhy komunikace v PNP V PNP rozlišujeme několik druhů komunikace, které se dají rozdělit jednak z hlediska času, ale i prostoru, kde se odehrávají, popř. zúčastněných osob.

Komunikace mezi ZOS a volajícím Bývá typická tím, že pro volajícího se jedná o stresovou událost. Na operátora je pak kladen požadavek jednak uklidnit volajícího, dokázat mu po telefonu srozumitelně poradit, jednak získat relevantní informace pro případný zásah. Schéma rozhovoru je předem přesně dáno. Vždy obsahuje úvod hovoru, ohlášení jménem organizace, pozdrav, navázání prvního kontaktu. Následuje vlastní obsah hovoru, kdo volá, odkud přesně volá, co se děje. Závěrem hovoru je pak vyslání výjezdové skupiny, event. telefonicky prováděná asistovaná neodkladná resuscitace nebo jiná první pomoc. Komunikace má pevně daná pravidla, např. mluvit jasně a stručně, srozumitelně, jednoduše, neklást sugestivní otázky, používat techniky zrcadlení a sumarizace, nespěchat, nepodléhat vlastním pocitům, dokázat zvládnout komunikaci pro různý věk i stav volajícího, uklidňovat.

Komunikace mezi záchranářem a pacientem Měla by probíhat evalvačním způsobem. Často je uváděno pravidlo 4P, které zahrnuje pozdrav, představení se, prosbu a poděkování. Neméně důležitý je projev zájmu a naslouchání.

Komunikace s rodinnými příslušníky Může být někdy náročnější než samotná komunikace s pacientem. Obtížná je zejména v závažných případech ohrožení života pacienta. Diskutována je otázka, zda příbuzní mají zůstat v přítomnosti pacienta a zdravotníků, kteří provádějí diagnostické a léčebné úkony. Ať se již zdravotníci rozhodnou jakkoli, je třeba přítomné členy rodiny dostatečně a srozumitelně informovat. Někdy je výhodné, aby se rodinný příslušník, pokud je toho schopen, podílel na péči, např. podržel postiženého za ruku, dítě na klíně apod.

Pokud člen rodiny reaguje nepřiměřeně, je nutné naopak přistoupit k opatřením ke snížení emotivity, aby mohla být poskytnuta péče postiženému. Významnou úlohu hraje rodina při odběru anamnézy, kterou může pomoci ujasnit či doplnit.

Komunikace se svědky události V případě výjezdu do terénu se skupiny ZZS setkávají s různými skupinami přihlížejících. Někteří jsou schopni zavolat pomoc a poskytnout první ošetření. Jiní naopak mohou nečinně přihlížet a berou událost jako vytržení ze „všedního dne“. Mohou také natáčet na mobilní telefon apod. Odborníci hovoří o „bystander“ („postávač, čumil“) fenoménu. Tito svědkové mohou posloužit k odběru anamnézy, ale je třeba zabránit tomu, aby překáželi či natáčeli a následně zveřejňovali své nahrávky.

Komunikace v záchranném týmu Pro účinnou komunikaci v týmu jsou předem stanovena pravidla, kdo a jakou má úlohu při té které události, které výkony mu přísluší aj. Je také stanovena přesná hierarchie, kdo komu služebně podléhá tak, aby byly minimalizovány případné konflikty.

Zátěží jsou krizové události spojené se součinností týmů IZS. Někdy dochází k po99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260135

6

Základy ošetřovatelství a ošetřovatelských postupů pro zdravotnické záchranáře tížím v komunikaci těchto složek, a proto je rovněž přesně stanoveno, kdo se stává velitelem zásahu.

Komunikace při předávání pacienta do zdravotnického zařízení V současnosti předávání pacientů probíhá nejčastěji v rámci urgentních příjmů, kdy je pacient přivezen, základně ošetřen a stabilizován. S příslušnou dokumentací je předán týmu zdravotníků, kteří se postarají o další diagnostiku, ošetření a předávají ho dále na příslušné oddělení. V případě předání je nutné nevynechat pacienta z komunikace, nebavit se nad ním „o něm, bez něj“. Vše by mělo probíhat rychle, stručně, jasně a slušnou formou.

Seznam bibliografických zdrojů

■■ ANDRŠOVÁ, A. Psychologie a komunikace pro záchranáře v praxi. Praha: Grada Publishing, 2012. 240 s. ISBN 978-80-247-4119-2.

■■ De VITO, J. A. Základy mezilidské komunikace. 6. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 512 s. ISBN 978-80-247-2018-0.

■■ MAŘÍKOVÁ, M. Rétorika – manuál komunikačních dovedností. Praha: Proffesional Publishing, 2000. 152 s. ISBN 80-86419-31-2.

■■ MIKULÁŠTÍK, M. Komunikační dovednosti v praxi. 2., dopl. a přeprac. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 361 s. ISBN 978-80-247-2339-6.

■■ VYBÍRAL, Z. Psychologie lidské komunikace. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 320 s.

ISBN 978-80-7367-387-1.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260135