„No vidíš, spoutám sama sebe k posteli,“ zasmála se. „Tohle neplatí, ještě jednou!“ zakřičel Marcel. Šárka zatočila lahví podruhé. Vypadalo to, že se snad nikdy nezastaví. Ukázala na mě. Tea vzhlédla mým směrem. Krátce jsem se na ni usmál. „Mám to ale štěstí. Kterou ruku obětuješ Teo?“ pronesl jsem a Hanka se mohla zbláznit. Tea jen posměšně zakroutila hlavou. Když jsem se podíval na Šárku, mrkla na mě a nasadila nám skutečná pouta. „Kde jsi je vzala?“ zajímal jsem se nadšeně. „Říkala jsem přece, že nás s Marcelem zatkli. Odnesla jsem si ze stanice suvenýr.“ „Doufám, že k nim máš i klíč?“ zeptala se Tea a levou dlaní si přejela přes pravé zápěstí, na kterém měla železný kroužek. „Já ne, ale Marcel ano.“ Ten nám zezadu položil ruce na ramena a škodolibě se usmál. „Tak hrdličky, doufám, že nebudete jako králíci. Chci se vyspat.“ Tea na něj zakoulela očima a on nás před sebou strkal do síně ke schodům. Tam nás nechal napospas a odešel zpět k ostatním. Podíval jsem se na Teu a zdvihl pravou ruku. Pouta ji donutila napodobit mě. „To nám to pěkně začíná,“ pronesla naoko otráveně. „Taky si říkám. Půjdeme? Naše hnízdečko čeká.“ Tea našpulila rty k nadávce, kterou nevyslovila. Pak mě pomocí pout vlekla do schodů. Něčí kroky za námi mě přiměly otočit se. Šárka se opírala o stěnu a zálibně si nás prohlížela.
~ 98 ~ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259945