Jak by mohl vědět, co vlastně udělal? Říkal to, co říkají všichni: „Starej se do prdele o svý.“ „Podívejte se, co jste tomu dítěti udělal! A to si ani nechci představovat, co s ní děláte doma! Vždyť je to trestné!“ Celou tramvaj to poštvalo kupodivu proti mně. „Co je vám do toho, vy jedna stará (…)! Babo jedna stará, bláznivá, dej pokoj!“ „Já, já si jen dělám starosti o vaše dítě. Za takové věci se přece lidi posílají do vězení. Sexuální obtěžování mladistvých! Znásilňování dětí!“ „Tuplovaná krávo! Náno!“ „Budete překvapený, až najednou ve dvanácti letech porodí. A kupodivu to ani nebude vaše.“ Sláva bohu, všechnu jeho pozornost jsem strhla na sebe, v tu chvíli si přál hlavně jedno: vrazit mi pěstí do ksichtu. A možná že pokaždé, když se bude chtít pomazlit se svojí dcerou, vzpomene si na mě a jeho záměry se rozplynou v nenávisti. Zase jsem zachránila dítě! Vždycky všechny zachraňuju. Já jediná v celém městě v naší čtvrti v noci naslouchám, jestli někdo nespustí křik! Jednou jsem takhle v létě ve tři ráno uslyšela přidušený výkřik: Bože, co to má být! Co to má být, pane bože! Přidušený a bezmocný ženský výkřik. Já jsem se hned (přišla moje chvíle) vyklonila z okna a s uspokojením jsem vyštěkla: „Co se to tam děje?! Volám policii!“ (Mimochodem, policie ráda jezdí tam, kde ještě můžou chytit pachatele: pak mají stoprocentní objasněnost případů! To vím díky svému bádání.)
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259807