Jak by mohl vědět, co vlastně udělal? Říkal to, co říkají všichni: „Starej se do prdele o svý.“ „Podívejte se, co jste tomu dítěti udělal! A to si ani nechci představovat, co s ní děláte doma! Vždyť je to trestné!“ Celou tramvaj to poštvalo kupodivu proti mně. „Co je vám do toho, vy jedna stará (…)! Babo jedna stará, bláznivá, dej pokoj!“ „Já, já si jen dělám starosti o vaše dítě. Za takové věci se přece lidi posílají do vězení. Sexuální obtěžování mladistvých! Znásilňování dětí!“ „Tuplovaná krávo! Náno!“ „Budete překvapený, až najednou ve dvanácti letech porodí. A kupodivu to ani nebude vaše.“ Sláva bohu, všechnu jeho pozornost jsem strhla na sebe, v tu chvíli si přál hlavně jedno: vrazit mi pěstí do ksichtu. A možná že pokaždé, když se bude chtít pomazlit se svojí dcerou, vzpomene si na mě a jeho záměry se rozplynou v nenávisti. Zase jsem zachránila dítě! Vždycky všechny zachraňuju. Já jediná v celém městě v naší čtvrti v noci naslouchám, jestli někdo nespustí křik! Jednou jsem takhle v létě ve tři ráno uslyšela přidušený výkřik: Bože, co to má být! Co to má být, pane bože! Přidušený a bezmocný ženský výkřik. Já jsem se hned (přišla moje chvíle) vyklonila z okna a s uspokojením jsem vyštěkla: „Co se to tam děje?! Volám policii!“ (Mimochodem, policie ráda jezdí tam, kde ještě můžou chytit pachatele: pak mají stoprocentní objasněnost případů! To vím díky svému bádání.)
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259807
Hned vzápětí se někdo vyklonil ještě z jednoho okna pode mnou, ozval se další křik a přesně za dvě minuty jsem spatřila, že zpovzdálí běží dva lidé na pomoc. Mým úkolem bylo vystrašit ho, aby ji pustil dřív, než se něco stane. „Ano, ano, pospěšte si, je tady, tady v tom křoví!“ (Nehledě na to, že to měli ještě aspoň sto metrů.) Muž rychle vyskočil z křoví a zmizel za rohem. A žena v křoví se v tu chvíli nahlas rozplakala. Představuju si její hrůzu a odpor, když tě cizí ruka zuřivě drží pod krkem a hlavou ti mlátí o zeď. Sama jsem na sobě s odporem ucítila cizí ruce, když se v metru něco zavlnilo u mého boku, jako had, který se neodbytně snaží dostat do střev: někdo mi bez ostychu šmátral v kabelce. Otočila jsem se a vykřikla: „Co se mi hrabete v kabelce?“ A v tu chvíli se tři lidé v mojí blízkosti, jedna žena a dva tmaví, hladce oholení muži, začali rychle vzdalovat i s mojí tmavou hladkou peněženkou a zmizeli v davu. Ale stejně je vítězství naše! Přináším osvětu, právní osvětu do temného lesa, mezi tu zvěř! Černé svědomí národa se ve mně ozývá, já nejsem tak docela osamocená, ale věštím jako Pýthie. A mé myšlenky nacházejí posluchače ve školách, na táborech, v družinách, děti se krčí strachy a třesou se, ale zapamatují si to! A moje neštěstí navíc sedí vedle mě, já na něho zapomínám, ale děti sledují očima chvíli jeho a pak zas mě, mají nás za nerozdělitelnou jednotku. Sedm rublů a pár drobných nicméně dostanu jenom já, nějaká tři nebo čtyři vystoupení za měsíc plus dopisy…
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259807
Existuje vůbec síla, která by dokázala zastavit ženu snažící se nasytit dítě? Existuje vůbec? A tak vystupuju na zimním táboře, tenhle týden, tisíceré díky Naděnce B., dala mi dvě vystoupení. Jedeme, sraz je u kanceláře propagace a říkali, že tam nám pak dají najíst!!! Beru s sebou jako vždy Timofeje. Chystat se musíme s předstihem, čeká nás klasická scéna s oblékáním. A v tu chvíli začalo to nejhorší, tedy ne to úplně nejhorší ze všeho, ale zárodek všeho, co přišlo potom. Zazvonil telefon, chlapec se k němu vrhl jako první a zůstal dlouho stát, sluchátko si oběma rukama tlačil k uchu a odmítal mi ho dát, žádné překvapení, vždycky se k němu vrhá. On: „Haló! Haló! Co? Kdo? Jakou Annu? Haló! Kdo?“ „Honem, honem, chlapečku, dej babičce ten telefon!“ „Počkej chvíli! Nic neslyším! Co, haló!“ (Ticho.) Zavěsili. Já: Tohle už nikdy! Rozumíš? Nikdy… Zase telefon. Přetahovaná.Vytrhuju chlapci sluchátko, zaječí a kopne mě nožičkou do holeně. To je bolest… Odstrkávám ho a uctivě hovořím, on sedí na podlaze, oči se mu lesknou jako broušený křišťál, natahuje, lapá po dechu, tři, dva, jedna… start! Ááááá! „Moment prosím. Buď zticha, nebo…“ „Áááááá.“ Nic takového si ani Aljona, ani Andrej jako malí nikdy nedovolili, ale chlapec má mozkovou dysfunkci, jeho matce podle všeho spadl ze stolu, varovala jsem ji, a on má teď slabé nervy jako nějaká hysterická ženská.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259807