o l d ř i š k a c i p r o vá •
drahomíra
Zarazilo ji, že uhnul pohledem a rozpačitě sklonil hlavu k zemi, a nebylo to ten den zdaleka poprvé. Její znepokojení trochu zmírnilo opojení z moci, kterou právě získala, přesto tušila, co se za Václavovým chováním skrývá. Ludmila. Drahomíra nevěřila, že se kmenová rada rozhodne takto, ale zmýlila se. Považovala to za moudré rozhodnutí; kněžně Ludmile zřejmě tak moudré nepřipadalo, nicméně výrok rady přijala bez námitek. Měla i nadále vychovávat kněžice Václava a jeho bratra Boleslava, zatímco Drahomíra měla za syna Václava vládnout. O pár hodin později Drahomíra, stále ještě oděná do slavnostního hávu, kráčela zvolna chodbou Pražského hradu a stále se nemohla nabažit pocitu moci, jež jí tak náhle spadla do klína. Přesto chtěla být sama. Něco uvnitř ji nutilo, aby se nenechala ochromit vítězstvím nad kněžnou Ludmilou. Výmluvou se zbavila svých dvou družiníků, kteří ji téměř neopouštěli, a přemýšlela o tom, zda je opravdu co oslavovat. Vyhrála bitvu, ale podaří se jí vyhrát celou válku? Ludmila a její stoupenci nejsou slabí ani pošetilí. Bylo by hloupé je podceňovat. A taky by byla hloupá, kdyby ignorovala zvláštní pohledy, jimiž ji častoval Václav. Tohle byl mráček na dnešním jasném nebi. Drahomíra podrážděně stáhla obočí. Věděla, že Václav bude starou kněžnou ovlivňován, aby podporoval bavorskou politiku, a Drahomíra s tím byla celkem smířená do chvíle, než viděla synův pohled. Václavovy oči jí totiž připomněly dávnou událost, kdy se jiný člověk tvářil úplně stejně. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259730