98
Adrienne Bensonová
ce a vyhlédla ven. V prudkých záblescích světel spatřila řadu mužů vyháněných z nákladního auta. Po šedivém písku je po jednom odváděl svalnatý ozbrojený muž v zrcadlových slunečních brýlích. Nesundal si je, přestože byla tma. Mával těžkou zbraní a křičel na ně, aby si bez řečí klekli na místo, které jim ukázal. Vyšlo slunce a telefon začal zvonit. Paulův šéf ho potřeboval v kanceláři, musely se zajistit a svázat dokumenty a ukrýt na bezpečném místě. Politická situace se změnila, vítězná armáda byla neúprosná. Na ulicích byli vražděni odpůrci režimu. Každou minutu mohla být nařízena evakuace Američanů. „Měly by se spálit,“ slyšela Jane Paula říkat do telefonu. Prosila ho, ať neodchází z domu. Začal pro ni nebezpečný den, příliš dlouhý, aby zůstala sama v zajetí strachu, který cítila. Chaos venku, opilí vojáci a zbraně. Železná zahradní branka a postarší strážce, který před ní celý den seděl, byli jen chabou ochranou. „Zůstaň na chodbě,“ nakazoval jí Paul, než odešel. „Nechoď k oknům kvůli zbloudilým kulkám!“ Nechtěl, aby se dívala ven na pobřeží nebo seděla na balkoně, kde by mohla být snadným terčem. Sklouzla na podlahu a opřela se o zeď, kde nebyla okna. Slyšela z kuchyně rádio. Mohammad zase poslouchal zprávy. Také se bál, a to vzbuzovalo v Jane ještě větší strach. Zhluboka dýchala a přejížděla si rukou po těle v místě, kde si představovala, jak roste její dítě. Dělí a rozmnožují se buňky. Byla šťastná, že to zatím Paulovi neřekla. Nesnášela pomyšlení, že by o dítěti mluvila nahlas v takovém světě. Teď bylo lepší držet jazyk za zuby a uchovat to tajemství v bezpečí své mysli. Seděla na chodbě a čekala, až se Paul vrátí domů. Bylo horko a slabé světlo jí nedovolilo číst. Z nedostatku pohybu ji bolely svaly a kůži měla lepkavou. A také tu byla maska. Někde ve tmě na chodbě. Cítila, jak na ni zírá. Nechtěla mít masku v blízkosti svého dítěte, nechtěla, aby se ty prázdné oči zavrtávaly do jejího břicha. Popadl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259635