Plynuly hodiny, spokojené dřímání přerušované úseky samolibého přemítání. Za běžných okolností by její čilá mysl propadala nudě, ale teď necítila nutnost být v pohybu. Možná to byla součást procesu stárnutí — užívat si takových drobností. Možná za to mohla prostá únava. Massassi pro jednou necítila touhu jít hlouběji. Pochopení nebylo nutné. Mohla by tu ležet do konce času. Ze spánku ji vyrušilo úporné klepání na stěnu kádě. Ne ochotně se probudila. Byla to Mír-Patnáct. Jedna z nejlepších zástupkyň nové generace. Massassi stačilo pohlédnout na dívčinu podstatu, aby poznala, že se stalo něco vážného. Nevrlým pokynem uvedla plát do pohybu, nechala se vyzvednout z kádě do chladnějšího, nepříjemnějšího vzduchu. „Co se stalo?“ Mír-Patnáct se uklonila, učinila znamení Oka. „Jde o Alfu.“ Massassi se přinutila narovnat se, nevšímala si protestů svých zad. „Nestůj tam tak! Pomoz mi nahoru!“ Rychle se zavinula do samouzavíratelného roucha a nechala se odvést ze síně. Na dívce viděla strach a něco z něj začalo přetékat i do ní. „Co je s Alfou?“ Myslí už se jí hnal celý příval možností. Rozbil se její nádherný výtvor po nějakém pádu? Došlo po jejím špatném propočtu k pomalému úniku jeho podstaty? Nebo mu snad náležitě nezkalibrovala křídla? Fungovala skvěle v nízké nadmořské výšce, ale co když se s důvěrou v její koncepci vydal výš? Co když se dopustila další chyby, stejně jako tomu bylo s Trhlinou? Mír-Patnáct zavrtěla hlavou. „Jemu se nic nestalo, Vaše císařská Výsosti. Přišla jsem vás požádat, abyste ho zastavila.“ Uvolněnost vyprchala a Massassi opět pociťovala návrat starého známého děsu. „Ukaž mi, o co jde.“ Ubíraly se chodbami a dopravními skluzy, hnaly se po automatizovaných plošinách a pomocných lávkách, až dospěly k soustavě dveří vedoucích do komunikační věže.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259496