smích, ženský a ještě jeden o tón vyšší, jakoby dětský… Opatrně a tiše otevřel dveře a vyhlédl ven. Drahomíra stála jen pár kroků zády k němu. Ozářená slunečními paprsky si povídala s někým neviditelným. Potom se zasmála, vztáhla ruku a Seighin uviděl, jak jí na dlaň přistála maličká, svítící víla. „Opatrně!“ zavolal a vyběhl ze zemljanky „je… nebezpečná,“ dodal s rostoucími rozpaky, když viděl, jak se další maličké víly schovaly do pramenů Drahomířiných vlasů. Ta se k němu obrátila. Ohromeně se díval na její tak nezvykle veselou tvář, rozveselené oči a víly, vykukující ulekaně z jejích vlasů, které ho zvědavě a překvapeně zkoumaly. Jedna z nich něco zaševelila do Drahomířina ucha. Žena se zasmála a změřila si Seighina poněkud ironickým pohledem. „Nevím,“ řekla. „Moje znalosti elfů jsou trochu omezené, ale také se mi zdá, že je jaksi divný…“ Víly reagovaly stříbrným smíchem. Opatrně opustily úkryt v jejích vlasech, vířily vzduchem a mávaly přitom svými průhlednými křidélky vážek. Pozorovaly ho velkýma, zvědavýma očima. Nakonec ještě něco zaštěbetaly, zakroužily kolem Drahomíry a zmizely v lese. „Proč se…“ začal elf roztržitě. „Mě nebojí?“ dopověděla za něj čarodějka. „Možná, že jsem je zaklela,“ dodala posměšně. Bylo zvláštní vidět ji takovou: její pohled nebyl tak ledový jako obvyk-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259338
le a výraz tváře byl skoro veselý. „Nebo možná, že jsou o něco chytřejší než ty a nedělají ukvapené závěry, když neznají všechna fakta?“ pokračovala. Seighin stiskl zlostně rty. „Vím, že tvé srdce je z ledu,“ Drahomíra na něj vrhla tázavý pohled. „V takovém stavu sis nemohla vzít nikoho za muže, protože je jasné, že by to způsobilo problémy,“ pokračoval trochu nejistě, vida, jak se mění výraz její tváře. Avšak zvítězila jeho tvrdohlavost a dokončil, co chtěl říct. „Ale nemusela by sis vybíjet zlost na nevinných…“ když dořekl poslední slovo, poznal, že měl raději mlčet. „Na nevinných?“ Drahomíra se příšerně rozlítila. „Nevinných?!“ zakřičela rozzlobeně. „A kdo si myslíš, že může za to, že se moje srdce změnilo v kus ledu?“ „Odkud to mám vědět?“ zeptal se otráveně. „No jistě,“ Drahomíra se uklidnila a jedovatě na něj pohlédla. „Odkud bys to zrovna ty mohl vědět?“ Něco v tónu jejího hlasu jej přinutilo vzhlédnout. „Abys věděl, moje srdce se změnilo v kus ledu toho dne, kdy jsem přišla o muže a dítě… toho dne, kdy tvůj mizerný kmen zavraždil Mstislava. „Cože?“ elf na ni hleděl v rozpacích. „Ale prosím tě,“ žena se rozzlobeně zamračila. „Mstislava zavraždili elfové. Jenom elfové pod tvým vedením se začali vměšovat do lidských záležitostí, tak se netvař, že o tom nic nevíš.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259338
Seighin se na ni stále díval rozpačitě. „Nevěděl jsem o tom. Nedal jsem příkaz k zavraždění krále Mstislava,“ na chvíli zmlkl. „Říkalo se, že je prokletý a že jsi ho uhranula… a když jsem zjistil, že máš ledové srdce, předpokládal jsem, že je příčinou jeho zničení… Ale…“ nedopověděl a na chvíli se zamyslel. Drahomíra se od něj odvrátila, zírala na malebný rybníček uprostřed mýtiny a snažila se uklidnit. Zamračila se – rány v její duši se začaly hojit. Jistě, nikdy nebude moci zapomenout na to, co se stalo, ale zdálo se, že bolest pomalu ustupuje… až doteď. „A odkud víš, že to byli elfové?“ zeptal se Seighin opatrně. Drahomíra se bleskově otočila a změřila si jej nenávistným pohledem. „Když ho přinesli do hradu, trčel z jeho hrudi elfský šíp,“ odpověděla ledovým hlasem. „A kromě toho – Všebor byl přímo na místě činu…“ „Znamená to, že máš jen jeho slovo, že to byli elfové?“ „To je opravdu zábavné,“ Drahomíra mu znovu věnovala posměšný pohled „takže teď jsi ochoten věřit, že jsem svého manžela nezabila já, ale velitel jeho stráže?“ Seighin nejdřív mlčel a potom zamumlal. „No, je do tebe očividně zamilovaný, možná…“ „Všebor je oddaný rytíř,“ odpověděla, na chvíli zmlkla a nakonec pokračovala. „Mám nejen jeho slovo,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259338