smích, ženský a ještě jeden o tón vyšší, jakoby dětský… Opatrně a tiše otevřel dveře a vyhlédl ven. Drahomíra stála jen pár kroků zády k němu. Ozářená slunečními paprsky si povídala s někým neviditelným. Potom se zasmála, vztáhla ruku a Seighin uviděl, jak jí na dlaň přistála maličká, svítící víla. „Opatrně!“ zavolal a vyběhl ze zemljanky „je… nebezpečná,“ dodal s rostoucími rozpaky, když viděl, jak se další maličké víly schovaly do pramenů Drahomířiných vlasů. Ta se k němu obrátila. Ohromeně se díval na její tak nezvykle veselou tvář, rozveselené oči a víly, vykukující ulekaně z jejích vlasů, které ho zvědavě a překvapeně zkoumaly. Jedna z nich něco zaševelila do Drahomířina ucha. Žena se zasmála a změřila si Seighina poněkud ironickým pohledem. „Nevím,“ řekla. „Moje znalosti elfů jsou trochu omezené, ale také se mi zdá, že je jaksi divný…“ Víly reagovaly stříbrným smíchem. Opatrně opustily úkryt v jejích vlasech, vířily vzduchem a mávaly přitom svými průhlednými křidélky vážek. Pozorovaly ho velkýma, zvědavýma očima. Nakonec ještě něco zaštěbetaly, zakroužily kolem Drahomíry a zmizely v lese. „Proč se…“ začal elf roztržitě. „Mě nebojí?“ dopověděla za něj čarodějka. „Možná, že jsem je zaklela,“ dodala posměšně. Bylo zvláštní vidět ji takovou: její pohled nebyl tak ledový jako obvyk-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259338