„Co u ní zapomněl?“ zvedl tázavě obočí Miktian, stále ještě zírající do ohně. „Netuším,“ pokrčila Astarta rameny. „Nemám se ho zeptat?“ „Šel určitě k ní? Ne od ní?“ pronesl s důrazem na slova, vyjadřující směr. „Určitě,“ přikývla Astarta. „Aha, tady je ten opozdilec,“ konstatoval Bast a zvedl se z křesla, když se oheň v krbu na moment jasněji rozhořel. „Cítím se divně…“ vešel Michael ve svém oblíbeném plášti do dveří obýváku, ozářeném třepotavým světlem plamenů. Nebyl zrovna dobře naladěn. Miktian se rozesmál. „Přiznám se, že i já se cítím nezvykle divně! Ale to bude rozhodně zábavné!“ „Čiré šílenství,“ pokýval přesvědčeně hlavou Michael. „Ale to je přesně v tvém stylu.“ „Už jsme tu všichni,“ konstatovala Astarta, „vyrazíme?“ Místo odpovědi tleskl Bast do dlaní, oheň v kamnech pohasl a místnost se ponořila do tmy.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259336