Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258580
3.ÚNORA 2018 To byla strašná noc! Pracovala jsem asi do desíti do večera, a protože se mi nechtělo spát, začala jsem psát knížku. Od počítače jsem se zvedla asi okolo půl jedné ráno a šla zapnout pračku s tím, že dokoukám film a ona dopere. Ke spánku jsem se odhodlala kolem půl druhé a do čtvrt na tři se převalovala. Bříško jsem měla tvrdé a těžké a připadala si celá taková zavalitá. Jak kdybych měla z toho gauče přetéct. Ano, zase jsem spala v obýváku. V ložnici ani nemá cenu usínat s mým slabým spaním a Tomášovým chrupkáním. Bohužel jsme se s paní pračkou asi úplně nepochopily, protože dáma si mimo můj souhlas švihla přesčas. Dávala jsem jí ještě šanci, ale v půl čtvrté jsem nakonec šla vytáhnout šňůru ze zásuvky. Přísahala bych, že ta mrcha normálně takovej kravál nedělá. To bylo asi tím měsícem. To je taky pěknej blb! Světla jak nas…, takže ani žaluzie ani moc nepomohly. Když jsem otevřela oči, viděla jsem po celém bytě zřetelné obrysy každého kousku nábytku víc než jindy. Od dětského pokoje byly dveře pootevřené. Měla jsem za to, že jsem je zavírala. Podívala jsem se do kuchyně na hodiny, které ukazovaly něco okolo 3:40, a s hrůzou si představovala, jak se otevírají dveře od chodby a někdo sem jde. Rychle jsem se schovala pod peřinu a pevně k sobě přitiskla své tři medvídky. Najednou něco zapraskalo. Televize. Leknutím jsem nadskočila. A pak znovu, tentokrát v kuchyni. Pomalu jsem vykoukla z podpeřiny a místo židlí si představila 4 postavy. Jak stojí v tom šeru a bez jakéhokoli pohybu či zvuku na mě zírají. Jo. Bála jsem se! Hodně! Kdybych furt tak nečuměla na ty horory. Zároveň jsem byla tak strašně unavená a chtěla usnout, ale bolelo mě celé tělo, svíjela jsem se horkem a každou chvíli běhala čurat. Malá měla asi zrovna diskotéku… Spát jsem nechtěla, přestože jsem byla smrtelně unavená. Bála jsem se zase těch nočních můr, které se mi v poslední době zdají. Nevím proč. Většinou jsou to přírodní katastrofy spojené s větrem a já jsem už maminkou. Tom je někde pryč a já s Viktorkou bojujeme o holý život mezi tornády a povodněmi a krutými mrazy. Nějak se mi ale usnout podařilo. Tentokrát jsem se na několik desítek minut přenesla do miniaturního a špinavého bytečku, kde jsem bydlela celá má rodina včetně dědy a ještě někoho… Bylo to odporné a špinavé místo, ale nikomu to asi nevadilo. Byli jsme neskutečně chudí. Pak se místnosti trošku zvětšily a několik lidí zmizelo a tohle špinavé odpudivé prostředí se změnilo v nemocnici. Vlastně to byla porodnice. Já měla bříško ještě mnohem větší než teď a měla jsem rodit každou minutou. Nemocnice byla velká asi tak jako menší byt 3+1. Byla odporně špinavá a velice stará. Ujala se mě jedna z mladých sester, aby mi ukázala, kde co je. Začala a následně i skončila toaletou. Otevřela odporně zažloutlé lakované dveře do jakési odpudivé díry, kde stála stará a velice špinavá záchodová mísa bez prkýnka. Všude byly pavučiny, zápach, stopy krve a moči. Špína byla úplně všude. „Tak, slečno, tady si můžete v klidu odskočit, a pak se posaďte tady v čekárně. Až dojde na porod, jen nám to přijdete říct a my vás odrodíme vedle tady na tom křesle, když ta paní už bude hotová,“ vysvětlila mi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258580
Podívala jsem se za roh, kde se nacházela další místnost. Stálo tu celé rozpraskané a zrezivělé porodní křeslo. Velice špinavé. Na něm ležela zakrvácená žena, která křičela bolestí a zoufalstvím. Dvě sestry seděly kousek od ní u nějakého stolu a povídaly si a něčemu se chichotaly… Sestřička, která, mi před chvílí ukazovala ten odpudivý záchod, mě usadila v čekárně, usmála se na mě a podívala se z okna. Venku zrovna řádilo tornádo, nebo alespoň uragán. Asi tak 200 metrů od nás zrovna z jednoho domu vítr odnášel střechu a pár paneláků popadalo jako domino. V dálce svítilo slunce a byly vidět alpské vrcholky. „No, měli bychom máknout, než to sem přijde,“ zamumlala ta divná sestra a kamsi odběhla. Přečetla jsem si nápis nade dveřmi: Mulačova nemocnice. Neváhala jsem ani vteřinu a vyběhla ven s tím, že poběžím do fakultky. Už jsem cítila, že to každou chvilku přijde. Ve fakultce bylo všechno moderní, a přestože v reálu je od Mulače několik kilometrů přes celou Plzeň, tady byla kousek. Bylo mi ale řečeno, že je tu plno a že si mám odrodit doma. Tak jsem šla domů. Ani nevím jak, ani nevím kam. Vím jen, že jsem úplně jasně cítila silné pohyby maličké. Ležela jsem na gauči u nás v obýváku a zazírala na své bříško. Jakoby z boku se mi pod kůží začalo cosi hýbat. Ale tak nějak podivně. Najednou se kůže celá natáhla a jaksi zpružněla. Byla taková vytahaná. A já jasně viděla maličkatou ručičku s prstíčky, jak se snaží skrz kůži uchopit mou dlaň. Sáhla jsem si na bříško a ucítila silné kopnutí. Ručička zmizela, náhle se vše ocitlo ve tmě a já celá zpocená v šeru zírala na své břicho a hledala tu dětskou ručičku. Fuj. Tohle byl fakt divnej sen! Měla jsem strašný hlad a žízeň a připadala si jako praštěná palicí. Jako nemocná, jako kdybych týdny nespala. Jako kdyby mě někdo surově zmlátil. Bylo mi strašně smutno, cítila jsem se vyčerpaná a bolel mě celý člověk. A maličká kopala a kopala. Cestou na WC jsem zpozorovala, že hodiny ukazují asi 4:30. Takže jsem spala hodinu… Ani ne. Výborně. Tak teď už by to možná mohlo vyjít, řekla jsem si, když jsem zase ulehala na gauč. Přišlo mi to jako vteřina a najednou jsem ucítila, jak mi vibruje hlava. Zašmátrala jsem pod polštářem a zjistila, že jsem zapomněla vypnout budík. Ve stejnou chvíli se rozezněl i Tomášův telefon v ložnici. A už jsem zase byla definitivně vzhůru! Řekla jsem si, že se tedy zkusím přesunout do ložnice a zahájit „noc“ tam, po těch několika neúspěšných pokusech. Ono by to i šlo, ovšem i během té půl hodinky, než Tom vylezl na druhé zvonění z postele, mi nezapomněl předvést svého řezání dříví. Měl štěstí, že jsem byla tak strašně unavená, jinak bych mu asi ukopla hlavu. Přemluvila jsem ho tedy, aby už konečně vstal a odešel do té práce. Musela jsem si ale počkat do poslední chvíle, než utichlo dupání, než se přestalo svítit jako na hradě a než přestal zvonit ten pitomý telefon. Usnula jsem tedy někdy v šest, nebo dokonce po šesté. V půl desáté se nějaký inteligent rozhodl, že mi zavolá, takže nechal vyzvánět telefon asi 6 sekund a na zpětné zavolání nebyl schopen hovor přijmout. Výborně. Měla jsem v plánu, hned jak vstanu, uklidit, nakoupit, uvařit atd., ale jakmile jsem se zvedla z postele, věděla jsem, že to je poměrně nereálný plán. Umýt koupelnu, vysát a vytřít barák. No jasně! Nakonec jsem byla ráda, že jsem zvládla aspoň ten nákup. Celý den jsem cítila šílené napětí. Byla jsem nervózní,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258580