méně, než dnes oni platí svými příspěvky na důchody svým rodičům. To by však platilo jen pro systémy fungující výlučně na pojistném systému; náš systém je ale zvláštním hybridem, v němž se pojistný princip neústrojně mísí s principem zabezpečovacím, takže musí počítat i se zdroji navíc, mimo samotné povinné příspěvky pojištěnců.20 2. Jedním z principů, na kterém je založen první pilíř českého důchodového systému, je povinnost všech ekonomicky aktivních (a v případě zaměstnanců zároveň i povinnost jejich zaměstnavatelů) platit pravidelné příspěvky sociálního pojištění. (Teď ještě neprozradím, proč tuto povinnost považuji za velmi prospěšný vynález moderní doby.) Tato povinnost se ovšem musí jevit nejen jako nespravedlnost, ale dokonce jako nehoráznost všem, kteří se nároku na důchod nakonec nedožijí. Jejich příspěvky skončí v útrobách systému, aniž by z nich dostali oni sami něco nazpět. Předpokládá to i jeden z diváků pořadu České televize Máte slovo s Michaelou Jílkovou, vysílaného dne 3. května 2018: „Já se důchodu nedožiju. Půjdu z práce v penálu.“
Mohlo by je sice utěšit, že v takovém případě mohou přicházet při splnění určitých podmínek na řadu důchody pozůstalostní – sirotčí pro sirotky, vdovské pro vdovy a vdovecké pro vdovce. Jejich výplata ale není tak jako tak s celkovou výší příspěvků odvedených zesnulým v minulosti do systému srovnatelná.
20] Viz kap. 6 Tři pilíře důchodového systému. Nebo dva? Oddíl První pilíř. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258238
3. Také rodiče tahají za kratší konec provazu. Už jsem naznačil, že nesrovnalost, kterou mohou rodiče právem vnímat jako nespravedlnost, je jejich doplácení na to, že je velké investice času, peněz a nervů do výchovy budoucích plátců povinných příspěvků sociálního pojištění rozptylovaly od prostého vydělávání peněz pro sebe sama. Systém se jim na sklonku života „odvděčí“ nižšími důchody, než které budou na základě vyšších celoživotních příspěvků nakonec vypočítány bezdětným. Babička sice měla jen dvě děti, přesto pracovala příliš krátce na tak dlouhý věk. Odpracovala 26 let, byla 5 roků s dětmi doma na „mateřské“. Do důchodu šla v 55 letech v roce 1967. Co ženy, které dětí měly víc? Ty strávily výchovou dětí na mateřské dovolené delší čas. Abychom uživili důchodce, musíme mít dostatečné množství pracujících – ti odvádějí sociální pojištění, ze kterého se platí důchody. Pracující jsou jen ti, kteří dříve byli dětmi. Musíme zařídit, aby se děti rodily. Lze to řešit i přistěhovalectvím, že na nás budou pracovat gastarbajtři – muslimové –, to je problém Francie. To chceme? Proto chtějme raději naše děti, české děti. Od roku 2008, kdy jsme se ocitli v krizi a mnoho lidí ztratilo práci a pobíralo dávky z úřadu práce, stát tehdy nevybral dost na sociálním pojištění a musel se začít zadlužovat, aby důchodcům mohl dát důchody v plné výši. Také tady mohly začít vydělávat ty děti, které se po sametu nenarodily. Toto musíme napravit a mladým umožnit jednak chtít a také mít děti. Spolupracovnice Komise Dagmar Žůrková
Průběžně financované důchodové systémy byly založeny na předpokladu, že lidé vydělávají, mají děti a starají se o ně. A byly zaváděny v letech, kdy děti měli skoro všichni – a ne jedno, nýbrž hned několik. Proto byl systém dlouhodobě životaschopný. V sou99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258238
časnosti se ale mnoho párů spokojí jen s jedním dítětem nebo děti nemá vůbec, s čímž před sto lety, kdy se tyto systémy zakládaly, nikdo nepočítal. Například v dnešním Německu 30 % dospělých děti vůbec nemá. Nicméně důchodové systémy mají velikou setrvačnost, mění se jen ztuha. Podle údajů Českého statistického úřadu činí dnes průměrné měsíční náklady na jedno dítě 8 500 Kč. To je něco přes sto tisíc za rok – a než se dítě postaví na vlastní nohy, vyšplhají se tyto náklady na více než dva miliony. Průměrná česká rodina se dvěma dětmi tedy musí ve srovnání s rodinou bezdětnou počítat s náklady kolem čtyř milionů navíc. Ale rodiče na tom ve srovnání s bezdětným párem nebo se singly ztrácejí nejen tím, že musejí investovat do dětí. Bez nich by se mohli více soustředit na profesní kariéru, neměli by výpadky příjmů v době mateřské a rodičovské „dovolené“ či při ošetřování nemocných dětí, mohli by více vydělávat a našetřit si třeba na vlastní byt, což by jim zase ve stáří výrazně snížilo náklady na bydlení, atd. 4. Zaměstnanci spolu se svými zaměstnavateli platí zejména v posledním desetiletí výrazně vyšší příspěvky sociálního pojištění než osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ). První pilíř však při výpočtu důchodů mezi nimi nerozlišuje a zaměstnance bere automaticky jako bohatší. Jejich důchody jsou pak v poměru k zaplaceným příspěvkům – vzhledem k solidárnímu přerozdělování od bohatších k chudším při výpočtu důchodu – nižší než důchody OSVČ. Ti jsou tímto výpočtem důchodu bráni jako chudší a ve vztahu k jimi zaplaceným nižším příspěvkům jsou tedy v rámci důchodového systému nespravedlivě zvýhodněni.21 21] Viz kap. 2 Perspektivy běhu lidského života, oddíl Perspektiva práce. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258238