98
J e ann e K al o gridis
•
S kandá ln í ko mt e sa
„A teď se pojďte seznámit s mou rodinou a naším drahým přítelem, který měl Mattea nesmírně rád.“ Odvedl mě ke skupince u hrobu a představil mě jako Matteovu manželku. Všimla jsem si, že přitom na oba muže varovně pohlédl. Pozdravili mě vážným kývnutím hlavy. Žena se ke mně otočila a zvedla závoj. Měla vlasy prokvetlé stříbrem, velké oči s těžkými víčky a špičatou bradu. Mohla by vypadat pěkně nebýt velikánského nosu, znepokojivě stočeného k jedné straně. Její tvář mi byla právě tak povědomá jako cedr v klášterní zahradě. „Má milá,“ oslovila mě vlídně, „já jsem Lucrezia Tornabuoni, matka Lorenza a Giuliana Medicejských.“ Ukázala na syny a nakonec mi představila malého muže ve středním věku. „A tohle je náš drahý přítel Marsilio.“ „Marsilio Ficino,“ řekl muž ochraptělý pláčem. „Znal jsem Mattea několik let, psali jsme si. Mluvil o mně někdy?“ Vzpomněla jsem si na překlad Iamblicha a dopis připojený na konci rukopisu. „Znám jen vaše jméno,“ odpověděla jsem, „nic víc.“ Paní Lucrezia mě vzala za ruku. Měla studené a kostnaté prsty, ale její oči a hlas na mě působily jako hřejivý krb. „Znali jsme Mattea od dětství. Chceme jeho památku uctít malou smuteční hostinou, jen my čtyři. Prokážete nám tu laskavost a připojíte se k nám?“ Můj vozka jel za jejich kočárem ke kamennému paláci na Via Larga. Zatímco Lorenzo pomáhal vystoupit matce, mně nabídl pomocnou ruku Giuliano, jeho mladší bratr, který zdědil matčin pěkný obličej, ale nos měl naštěstí jiný. Na rozdíl od bratra se Giuliano choval bázlivě a plaše, při čekání na ty dva těkal pohledem a mlčel. Lucrezia nás provedla přes lodžii v přízemí do velkého nádvoří s kolonádou, v jehož středu stála fontána se zurčící vodou a bronzovou sochou Judity s hlavou Holofernovou. Opodál byla další bronzová socha, nahý David, jemuž na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258094