98
J e ann e K al o gridis
•
S kandá ln í ko mt e sa
„A teď se pojďte seznámit s mou rodinou a naším drahým přítelem, který měl Mattea nesmírně rád.“ Odvedl mě ke skupince u hrobu a představil mě jako Matteovu manželku. Všimla jsem si, že přitom na oba muže varovně pohlédl. Pozdravili mě vážným kývnutím hlavy. Žena se ke mně otočila a zvedla závoj. Měla vlasy prokvetlé stříbrem, velké oči s těžkými víčky a špičatou bradu. Mohla by vypadat pěkně nebýt velikánského nosu, znepokojivě stočeného k jedné straně. Její tvář mi byla právě tak povědomá jako cedr v klášterní zahradě. „Má milá,“ oslovila mě vlídně, „já jsem Lucrezia Tornabuoni, matka Lorenza a Giuliana Medicejských.“ Ukázala na syny a nakonec mi představila malého muže ve středním věku. „A tohle je náš drahý přítel Marsilio.“ „Marsilio Ficino,“ řekl muž ochraptělý pláčem. „Znal jsem Mattea několik let, psali jsme si. Mluvil o mně někdy?“ Vzpomněla jsem si na překlad Iamblicha a dopis připojený na konci rukopisu. „Znám jen vaše jméno,“ odpověděla jsem, „nic víc.“ Paní Lucrezia mě vzala za ruku. Měla studené a kostnaté prsty, ale její oči a hlas na mě působily jako hřejivý krb. „Znali jsme Mattea od dětství. Chceme jeho památku uctít malou smuteční hostinou, jen my čtyři. Prokážete nám tu laskavost a připojíte se k nám?“ Můj vozka jel za jejich kočárem ke kamennému paláci na Via Larga. Zatímco Lorenzo pomáhal vystoupit matce, mně nabídl pomocnou ruku Giuliano, jeho mladší bratr, který zdědil matčin pěkný obličej, ale nos měl naštěstí jiný. Na rozdíl od bratra se Giuliano choval bázlivě a plaše, při čekání na ty dva těkal pohledem a mlčel. Lucrezia nás provedla přes lodžii v přízemí do velkého nádvoří s kolonádou, v jehož středu stála fontána se zurčící vodou a bronzovou sochou Judity s hlavou Holofernovou. Opodál byla další bronzová socha, nahý David, jemuž na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258094
99
J e ann e K al o gridis
•
S kandá ln í ko mt e sa
rtech pohrával úsměv a jednu nohu měl položenou na useknuté hlavě Goliáše. Vešli jsme dovnitř a vystoupali do druhého podlaží, kde jsem žasla při pohledu na naleštěné mramorové podlahy, výstavku brnění a šavlí, zdobených drahými kameny, a spoustu obrazů ve zlacených rámech. Konečně jsme dorazili do soukromé jídelny, kde mě usadili na místo u krbu a obsluhující – nikoli krásně oblečení dvořané, ale obyčejní lidé v prostém oděvu – přinesli na stůl víno, chleba a první chod, vývar s těstovinami. Vůbec se to nepodobalo hostinám v Miláně: všichni u stolu byli uvolnění a chovali se srdečně nejen k sobě, ale i ke služebnictvu. Jednali s nimi, jako by patřili do rodiny, a ptali se, jak se daří jejich blízkým. Obsluhující muži a ženy byli zdvořilí, nikdo se však neobtěžoval s ukláněním. Lucrezia se na mě přes stůl usmála. „Jsem moc ráda, že tu s námi jste, Madonno.“ Lorenzo seděl vedle ní, Giuliano a Marsilio vedle mě, každý z jedné strany. „Lorenzo říká, že se s vámi seznámil v Pavii.“ Odmlčela se, chvíli hleděla do talíře s polévkou a zvažovala svoje slova. „Matteův skon nás zdrtil,“ dodala nakonec. „Povězte mi, mluvil o nás někdy?“ „Ne,“ odpověděla jsem rozpačitě. „Totiž, vím jen, že se přátelil s panem Lorenzem.“ „Můj nebožtík manžel Piero dohlížel na Matteovo vzdělání,“ vysvětlovala Lucrezia. „Tady Marsilio byl jeho učitel.“ Zvedla lžíci na znamení, že se můžeme pustit do jídla. Marsilio smutně vzdychl, světlé oči plné dojetí. Dával své city víc najevo než ostatní, hodně gestikuloval a rychle přecházel od úsměvu do pláče se zasněným pohledem, jakým se vyznačují umělci nebo učenci. „Neznám nikoho, kdo by byl tak jemný a laskavý jako Matteo. A tak bystrý,“ dodal. „Ovládal řečtinu a latinu, jako by se s těmi znalostmi už narodil, a samozřejmě uměl i francouzsky.“ Začervenal se, jako by si uvědomil, že prozradil něco, co říkat neměl. „Četla jsem rukopis, který jste Matteovi dal, ten od Iamblicha,“ nadnesla jsem opatrně. „Když manžel umíral, pově-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258094
100
J e ann e K al o gridis
•
S kandá ln í ko mt e sa
děl mi, kde najdu schované papíry. Objevila jsem Iamblicha a ty tři rituály…“ „O tom a o mnoha dalších věcech si promluvíme po večeři,“ přerušila mě Lucrezia. „Teď si povídejme o Matteově mládí.“ Pustila se do vyprávění, jak jednou v klášteře San Marco přišel do Cosimovy cely nějaký jedenáctiletý kluk vydrhnout podlahu. Cosimo ho nechal pracovat, odešel a po návratu zjistil, že je chlapec zabraný do čtení rukopisu v latině – šlo o dílo Platóna, které přeložil učitel Cosimova vnuka, Marsilio Ficino. Kluk se o překot omlouval, že na rukopis sahal, místo aby uklízel, ale když mu Cosimo položil pár otázek ohledně toho, co četl, chlapec odpovídal s takovou inteligencí, že to na Cosima udělalo obrovský dojem. Od opata se dozvěděl, že je Matteo sirotek. Před rokem mu zemřela matka a tvrdí, že otce nezná. „Můj manžel Piero se s Cosimovým požehnáním ujal dohledu nad jeho vzděláním,“ vysvětlovala Lucrezia. „Žil sice v klášteře, ale často jsme ho brávali sem, aby si hrál s našimi syny a dostával lekce od Marsilia. Trávil u nás také svátky, a když na to měl věk, Piero ho poslal na univerzitu v Pavii. V zájmu dobrých vztahů s Milánem Lorenzo často navštěvoval vévodu Galeazza – Bůh mu dopřej klidný spánek. Když tam jednou v zastoupení otce něco projednával, dozvěděl se, že vévodův tajemník hledá šikovného učně. Doporučili jsme mu Mattea.“ Giuliano se ke mně otočil, v očích mu vesele jiskřilo a ve tvářích se mu dělaly dolíčky. „Chodil s námi na slavnost Zjevení Páně. Byl stejně starý jako já a vždycky jsme i s Lorenzem kráčeli hned za koňmi.“ „Ale ne moc blízko a dávali jsme pozor, kam šlapeme,“ podotkl suše Lorenzo. Giuliano se zasmál a pokračoval. „Zjevení Páně připadá na zítřek. Přes město půjde průvod a Lorenzo pojede na koni převlečený za Baltazara, jednoho ze tří králů. Já budu v Lorenzově družině. Je to vždycky krásná podívaná. Doufali jsme, že byste se k nám letos mohla připojit a zúčastnit se i hostiny.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258094