Vida se seznamuje s dodávkou Po té ženě z minulé noci zbyly na chodníku cáry čistého bílého papíru. Vypadaly strašně osaměle. Foster uložil naši malou tašku do dodávky. „Tak, tašku máte v autě. Prosím tě, seš si fakt jistá, že to umíš řídit?“ řekl Foster. „Je to dodávka.“ „Ano, umím řídit dodávku. Umím řídit všecko, co má kola. Dokonce jsem pilotovala letadlo,“ řekla Vida. „Letadlo?“ zeptal se Foster. „Letěla jsem s ním před pár lety v Montaně. Byla to legrace,“ řekla Vida. „Nevypadáš jako ten typ, co lítá s letadlem,“ řekl Foster. „Kuš, před pár lety jsi byla v kolíbce. Víš jistě, že to nebyla nějaká hračka?“ „O svou dodávku se neboj,“ řekla Vida a vrátila tak téma rozhovoru z nebe na zem. „Budeš muset řídit opatrně,“ řekl Foster. „Ta dodávka má svou vlastní osobnost.“ „Je v dobrých rukou,“ řekla Vida. „Panebože, ty jsi skoro stejně posedlý tou svou dodávkou jako on tou svou knihovnou.“ „Hergot! Tak jo,“ řekl Foster. „No co, řekl jsem vám, co máte dělat, a teď bude asi nejlepší, abyste jeli a udělali to. Já tu zůstanu a budu se starat o blázinec, zatímco budete pryč. Pokud byla ta včerejší dáma dobrým příkladem toho, co se tu děje, myslím, že se tu nudit nebudu.“ Na zemi byly cáry bílého papíru. Foster nás oba objal, velmi přátelsky a útěšně, jako by nám chtěl svými pažemi říci, že všechno dobře dopadne a že se večer uvidíme.
101 Potrat 4. korektura.indd 101
1/5/19 10:23 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258051
„Tak ať to všecko vyjde, děcka.“ „Díky moc,“ řekla Vida. Otočila se k Fosterovi a políbila ho na tvář. Vypadali heroicky, jako otec a dcera v objetí, tvářemi přitisknuti k sobě v tom klasickém stylu, který nás dovedl až do těchto let. „Tak mažte,“ řekl Foster. Nastoupili jsme do dodávky. Náhle mi připadalo děsně zvláštní být zase v nějakém vozidle. Kovová, vejci podobná dodávka působila velmi překvapivým dojmem. Do jisté míry jsem vlastně musel znovu objevit dvacáté století. Foster stál na okraji chodníku a pozorně sledoval Vidu, jak si sedá k řízení. „Můžeme?“ zeptala se a otočila se ke mně s lehkým úsměvem na tváři. „Jo, tohle už jsem dlouho nezažil,“ řekl jsem. „Připadám si jako ve stroji času.“ „Já vím,“ řekla. „Jen klid. Vím, co dělám.“ „Fajn,“ řekl jsem. „Tak jeď.“ Vida nastartovala dodávku, jako by se narodila za palubní deskou, u volantu a s nohou na pedále. „Zní to hezky,“ řekla. Foster byl s jejím výkonem spokojen. Kývl na ni jako na sobě rovného. Pak na ni mávl, aby jela, a my jsme vyrazili za doktorem Garcíou, který na nás čekal ještě týž den v mexické Tijuaně.
102 Potrat 4. korektura.indd 102
1/5/19 10:23 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258051
kniha čtvrtá:
TIJUANA
103 Potrat 4. korektura.indd 103
1/5/19 10:23 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258051