Správy E na ministerstvu vnitra, jejímž posláním se stal boj proti politickému extremismu) či nejrůznějších „vlasteneckých“ mládežnických organizací. Stát pak bojovníkům s „oranžovým nebezpečím“ přidělil odpovídající prostředky, ti se zformovali v jakousi korporaci, jednoznačně zainteresovanou na rozpočtovém financování své činnosti, a dodnes využívají jakékoli záminky, aby „oranžový mýtus“ znovu a znovu oživovali. V roce 2011 byla na základě „hrozby pedofilie a extremismu na internetu“ vytvořena Liga bezpečného internetu, o jejíž vznik s rozpočtem ve výši několika desítek milionů dolarů se postaral poslanec Konstantin Malofejev a která „svoji“ hrozbu dodnes úspěšně vytěžuje, usiluje o schválení dalších a dalších omezujících zákonů a získává stále nové administrativní i finanční zdroje. Někdy boj s hrozbou může přinášet i přímé komerční výhody, jako se to stalo v případě skupiny společností Ruské moře oligarchy Gennadije Timčenka, která jasně profitovala z embarga na dodávky norských lososů do Ruska: po vyhlášení příslušných sankcí stoupla nákupní cena lososa skoro na dvojnásobek a akcie Ruského moře stouply o 34 %. Naprosto stejná byla fantastická hrozba odpojení Ruska od světového internetu (jako se to v roce 2007 stalo například Súdánu), jíž se zabývala Bezpečnostní rada Ruské federace: také tady šlo o čistě komerční záměr, jehož smyslem bylo prodat státu paralelní ruskou internetovou infrastrukturu. Zmíněné odpojení Rusku hrozí opravdu jen hypoteticky, zato peníze, které někdo na podobný projekt přiklepne, budou zcela reálné – a je možné, že se jedná o technologie za stamiliony dolarů. V moderním Rusku tak vzniká svérázný trh hrozeb, jehož sazby neustále rostou. Vytrvale se zvyšující objem přerozdělování prostředků vyvolává inflaci hrozeb a do oběhu se dostávají další a další. Jak už jsme řekli, hrozby mohou být jak reálné, tak smyšlené, vykonstruované, a motivace na tomto trhu očekávejme jak čistě rezortní, tak i komerční (což často bývá jedno a totéž), ale obchod s hrozbami přináší velké vnitropolitické i zahraničněpolitické důsledky. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257943
Zrod zmíněného trhu je dán povahou politických elit třetího Putinova prezidentského období, kdy předchozí „politbyro 2.0“, složené ze zástupců silových rezortů, byrokratů a oligarchů, nahradila totální dominance silovické korporace. Jak poznamenává politolog Konstantin Gaaze, všechna klíčová rozhodnutí za poslední rok přijal uzavřený kruh zástupců Federální bezpečnostní služby (FSB). Gaaze tlumočí i následující slova muže pracujícího v ruské vládě: „FSB se nezajímá o nějaký rozvoj, ta jen podle vlastního uvážení reaguje na hrozby. Než se vláda a jednotlivé rezorty k něčemu rozhodnou, dlouhá léta váží všechna pro a proti, kdežto FSB dnes prezidentovi jednoduše ‚prodává‘ další hrozbu a ten okamžitě rozhodne přesně tak, jak si tajná služba přeje.“ Přesně takhle se podle Gaazeho přijímalo rozhodnutí o zákonu na ochranu osobních údajů ruských občanů (podle nějž se tyto údaje musí ukládat výhradně na ruské servery), o potravinovém embargu a také o mnoha otázkách souvisejících s Ukrajinou. Stroj na výrobu hrozeb funguje tak, že redislokuje rozpočtové prostředky ve prospěch silovických korporací a s nimi spjatých podnikatelských struktur: patří sem prostředky určené na rekonstrukci Krymu a na válku s Ukrajinou, na přezbrojení ruské armády, na modernizaci jaderných zbraní a také na velmi nákladný „vynález kola“, což je v našem případě náhrada globálních systémů a technologií domácími – GLONASS místo GPS, suverénní internet na lokálních serverech, národní platební systém Mir místo Visa a Mastercard či národní vyhledavač Sputnik místo Google. Jakmile se Kreml ocitl v tenatech iluzorních hrozeb, místo na trh začal prostředky posílat silovikům, kteří svých komerčních cílů dosahují výlučně netržními metodami. Systémoví liberálové byli na hlavu poraženi, jejich zbytky vedou obranné boje v Centrální bance a tržní logika přestala v postkrymském Rusku platit. Ale to ještě není celé neštěstí. Ironie osudu tu spočívá v tom, že myšlenky se materializují a falešné hrozby prodané Kremlu se tak stávají skutečností – ovšem nikoli jako příčiny, ale jako důsledky ruské politiky. Kreml na hrozby nereaguje, on je sám plodí. Takhle 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257943
byla na podzim 2013 vygenerována legenda o „ztrátě Ukrajiny“, pokud podepíše vlastně formální a k ničemu nezavazující asociační smlouvu s EU; Kreml tedy zkroutil ruce tehdejšímu ukrajinskému prezidentu Viktoru Janukovyči, čímž vyvolal masové protestní demonstrace na kyjevském Majdanu a roztočil celou další konfrontační spirálu. Výsledkem bylo, že Ukrajina smlouvu podepsala a tentokrát ji Rusko ztratilo navždy. O tři měsíce později, v únoru 2014 se odehrála anexe Krymu, a to z obavy, aby v Sevastopolu nevznikla iluzorní „základna NATO“ – a jak to dopadlo? Ukrajina se usilovně sbližuje se Severoatlantickou aliancí, zatímco ta rozšiřuje svou přítomnost ve znepokojeném Pobaltí na úroveň stálých základen. Moskva s pěnou u úst bojovala s imaginárními separatisty v Rusku – tak dlouho, až sama vytvořila virus separatismu, který k nám teď přichází z Krymu a Donbasu. Problém je zkrátka v tom, že silovici, kteří v postkrymském Rusku dostali v mocenském ohledu naprosto volnou ruku, jsou schopni uvažovat a konat jedině v intencích hrozeb. Neumějí nic jiného než hledat, popisovat a neutralizovat hrozby, což je jejich specifický způsob interakce s okolním světem, v němž nalézají samé výzvy, ale vůbec žádné možnosti. Silové rezorty potřebují hrozby za účelem byrokratické dominance, získávání zdrojů a přerozdělování majetku. Teď se ale čekistický cyklostyl na rozmnožování hrozeb utrhl ze řetězu a začal drtit všechno kolem sebe. On sám se proměnil v hrozbu národní bezpečnosti Ruska. „Období hrozby“, jímž náš kdysi ve škole děsil major v záloze při hodinách vojenské výchovy, je nakonec opravdu tady.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257943