na večírky a koncerty. A i když to pro mě bylo namáhavé, doprovázela jsem ho, abych na něj dělala dojem svou strhující osobností. Což byla vlastně dost šílenost. Nedlouho potom jsme se vzali. Když náš vůz zastavil před budovou soudu v Beverly Hills, neskutečně se mi ulevilo. Svatbu jsem naplánovala a zorganizovala sama. Domlouvala jsem termíny, platila poplatky, visela každou chvíli na telefonu, vyplňovala formuláře. Ryan se takovými přízemními záležitostmi nechtěl zatěžovat. Že nemám ponětí, jak to se sňatky v USA funguje, u něj vyvolalo jen pokrčení ramen. Organizace svatby mě posílila v tom, že jsem se díky ní poprala se svou hrůzou z telefonování, jakkoli by nepochybně existovaly i příjemnější, levnější a jednodušší způsoby. Po xtém rozhovoru se šišlající Jižankou, které kvůli šumu skoro nebylo rozumět („DoyallneedafoamA64oardoyapäräntslevehear?“ – „What?“ – „I said: DoyallneedafoamA64oardoyapäräntslevehear?“), už se množství potu, který mi pokaždé vyrazí na čele při prvním vyzváněcím tónu, trochu omezilo. Los Angeles mě částečně vyléčilo z mých obav z komunikace s cizími lidmi. Na blížící se svatbu jsem samozřejmě potřebovala šaty. I když se obřad měl konat jen v kruhu několika přátel – nebyli to ani ti nejbližší, ale ti, kteří měli náhodou čas –, v budově soudu s detektory kovu u vchodu a s kouzlem maloměstské administrativní stavby ze sedmdesátých let, chtěla jsem se cítit aspoň trochu jako nevěsta. S jednou kamarádkou jsme prohledaly Fashion District, abych si pro tu událost opatřila vhodné a cenově dostupné roucho. Žádné jsme ale nenašly. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257923