nevěděl, jestli bude mít půdu pod nohama, jestli ještě někdy dopadne na zem. Dokud se neobjevil Jack, solidní základ jeho života. Když ale přistála Joey, bylo to u Van Scivera. Její zvednutý obličej čekal, že něco řekne. Přemýšlel, jak se asi protloukala do svých šestnácti. Znovu ucítil bodnutí toho ostnu, ale nevšímal si ho. Zaměřil svou pozornost na své poslání. „Jak si tě vybral?“ zajímal se Evan. „Ten Tajemný muž?“ „Nejdřív se na nás díval, jak si hrajeme na zahradě. Jen… se díval. Z nějakýho důvodu si mě jednoho dne vybral a odvezl mě pořádný kus na nějakou námořní základnu. Nevzpomínám si, která to byla, ale bylo to ve Phoenixu, takže tipuju, že to byla Yuma? Dovedl mě do obřího výcvikovýho střediska. Celý vnitřek budovy byl pokrytý nějakou krytou překážkovou dráhou. Bylo tam všechno – podlézání ostnatýho drátu, bahnitý louže, šplhání po laně, tahání pneumatik, traverzovací stěny. Tolik věcí jsem v životě neviděla, to místo jima bylo narvaný. Na konci tý dráhy byl zvon, a když jsi doběhl, tak jsi na něj zazvonil. Ten starý chlapík měl stopky. Řekl mi: ,Jediný cíl je dostat se z bodu A do bodu B v co nejrychlejším možném čase.‘ Měla jsem šaty a sandály. Řekla jsem: ,Jediný cíl?‘ a on odpověděl: ,Přesně tak.‘“ Odmlčela se a znovu se kousla do měkkého dolního rtu. Její přední zuby působily příliš velkým dojmem. Oddělovala je mezírka tenká jako vlas. Ta nedokonalost byla roztomilá. Bez ní by byla příliš úhledná, příliš perfektní. „Cos udělala?“ byl zvědavý Evan. „Otočila jsem se a šla ven,“ vysvětlovala. „Pak jsem obešla budovu zvenčí, prošla obslužným vchodem na konci překážkový dráhy a zazvonila na ten zvon. Pak jsem se na něj podívala a on tam pořád stál, vlastně ani nestačil pustit ty stopky.“ „Chytré.“ Pokrčila rameny. „Normální geometrie.“ „A potom?“ „Dvě vteřiny nato zazvonil tomu starýmu chlapovi mobil. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257920