Tak jsem to řekl. Prošel jsem vším, co se nám podařilo zjistit o sporách a Hostitelích. Když jsem to te% vyslovil nahlas, došlo mi, kolik toho ještě pořád nevíme. Připadal jsem si jako podvodník, který se snaží působit dojmem experta. Stejně tak nepomáhalo, že vepředu stál se zkříženýma rukama Ben. Několikrát na mě Patrick naléhal, abych mluvil hlasitěji a slyšely to i děti vzadu. Bylo to těžké, ale zvládl jsem to. Jakmile jsem skončil, začaly se na mě sypat otázky. „Proč se někteří nafouknou a vybouchnou,“ ptala se Eve, „zatímco jiní honí děti a dívají se do země a tak?“ „Nemám tušení,“ přiznal jsem se. „U některých druhů není neobvyklé sledovat různé role,“ přispěchal mi s vysvětlením na pomoc dr. Chatterjee. „Stejně jako u mravenců a včel, kde jsou trubci, dělníci a královny. Nebo to může fungovat tak, že první generace Hostitelů slouží k rozšíření infekce a druhá generace Hostitelů…“ Odmlčel se. „Jedná jinak.“ Jako další zvedla ruku malá Jenny Whiteová. „Bodla jsem paní Johnsonovou do břicha. A ona žila.“ Tvář měla rudou a třásla se jí brada. Bylo jí asi devět a te% tu stála v zakrváceném oblečení a mluvila o tom, jak bodla do břicha svou sousedku. Asi před týdnem by něco takového bylo nemyslitelné. Včera by to bylo nemyslitelné. Když Jenny znovu promluvila, měla nakřáplý hlas. „Takže jak je zabijete?“ „Myslíme si, že mají napadený mozek,“ vysvětloval jsem. „Takže je musíte střílet do hlavy.“ Ze svého místa u okna v horní řadě ochozů se zvedla Marina Mendezová. „Stejně jako z…“ „Neříkej to slovo,“ přerušil ji Rocky. Dezi Siegler, jeden z Benových kamarádů, se ozval zezadu: „Ale my nemáme žádný zbraně. Kromě tvýho bráchy. A tebe.“ „Jo,“ přidala se Leonora Roseová. „Funguje to i jinak? Třeba když je praštíš do lebky?“ Ben vytáhl z džínů omračovací pistoli a podržel si ji nad
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257918