povýšeni do šlechtického stavu, a Amálce na hrob koupí deset věnců. Nebo raději patnáct. Mluvil překotně, naléhavě, ale bratry svou řečí neoblomil. Byli připraveni ho nemilosrdně zabít. Záhy se na něho vrhli ze všech stran. Spílali mu a posílali ho do horoucích pekel. Při tom do něho bušili klacky, sekali sekyrami, a navíc ho kopali do všech míst, do nichž se trefili. Čtyři z bratrů na svou oběť také plivali. Pátý nemohl, protože neměl zuby. Nedávno měl zánět okostice a místní kovář mu je všechny vytahal. Teď by se mu hodily, aby pomohl snaživým bratrům. Minulo několik minut a vrah už nejevil známky života. Navíc se přestal podobat lidské bytosti. Bráškové ho rozsekali na cimprcampr. ‚Amálko, teď jsi pomstěna!‘ vykřikl jeden z nich. ‚Vyšij nám v nebi hezké košilky. Tenhle syčák se do nebe nedostane.‘ Všichni s ním souhlasili a představovali si, jak se vrah jejich sestřičky bude smažit v pekle. Pak se bratři vrátili domů, protože museli chystat Amálčin funus. Ferdinand už na ně čekal a přihlásil se jako první mládenec. Šmik ležel v trávě a připomínal tatarský biftek. Sedaly na něj mouchy a lezli po něm mravenci. I jiné druhy hmyzu o sobě dávaly vědět. Ale i vrah dívek byl posléze nalezen. Objevil ho sám Heršvec a rychle zavolal pomoc. No, rychle to vlastně nebylo, ale za pár hodin už ležel Šmik na posteli v myslivně. Stále na něho nebyl hezký pohled. ‚Co s ním?‘ otázal se Heršvec bez soucitu. ‚Myslíš, že to přežije? Já tomu moc nevěřím. A docela rád tomu nevěřím!‘ ‚Já taky ne,‘ přidal se zbrojnoš Jánoš. ‚Už jsem viděl hodně rozsekaných pacholků, ale takhle rozsekaného ještě ne! Z toho se asi nevylíže!‘ ‚Přesto zavolám babu kořenářku,‘ řekl Heršvec, ‚je to ohromně schopná čarodějnice. Sám doktor pana Voka si u ní léčil játra!‘ Krátce na to kořenářka opravdu přišla, nebo spíše se přibelhala. Prohlédla si pacienta a řekla, že jde o její životní případ. ‚Teď mohu
98
Tajemství ohnivých koulí_tisk.indd 98
08.11.2018 10:46:32 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257490
předvést, co všechno umím,‘ zaskřehotala, ‚ale co je moc, to je moc. Ten chudáček vypadá, jako by ho vichřice prohnala celým lesem. Dám se do toho, ale pro jistotu připravte rakev!‘ ‚Na truhlu je dost času, babo,‘ vysvětlil jí Heršvec. ‚Budeš léčit vzácného člověka. Šlechtice. Oblíbence samotného císaře! Tak si dej záležet, nebo o tobě roznesu, že jsi ztratila čarodějnický fortel!‘ ‚Co ty víš o mém fortelu?‘ zašklebila se kořenářka. ‚Kdybys mě líp znal, tak bys věděl, že nikdy nic neodbývám. Jsem nejen nadaná, ale i svědomitá. Na tohohle panáčka se musím mimořádně soustředit! Budu ho léčit magií a léčivými bylinami. Potřu ho všemi mastmi, které znám, a vy se u toho budete modlit. Nikdo se nesmí flákat, to by nám elementálové nebyli příznivě nakloněni.‘ A tak začalo Šmikovo odborné léčení. Kořenářka si dávala záležet. Stále sypala do ran sušené květy, rozemleté brouky nebo jiné odporně vyhlížející fujtajbly. Při tom mumlala zaříkávací formulky. Některé se rýmovaly, jiné nikoliv. Po několika dnech přijela baronka Stradová. ‚Ach, můj ubohý synáček!‘ bědovala. ‚Kuřeti by neublížil a jeho zločinci takhle zmordovali. Nebo se snad střetl se vzteklými medvědy?‘ Chtěla odvézt Šmika do Prahy, ale potom sama uznala, že by namáhavou cestu nemusel vydržet. Vždyť svou mamičku ani nepoznával. Baronka se vrátila sama a Šmik zůstal v péči kořenářky. Ta dostala dobře zaplaceno, a tak zmnohonásobila své úsilí. Teď už pacient mohl polykat, a proto mu cpala do úst ropuší střeva na bazalce, ochucená nůžkami škvorů. Šmikovi to dělalo náramně dobře. Rány se zacelovaly a opuchliny začínaly plasknout. Jen jazyk, rozťatý sekyrou, dosud nemohl plnit svou funkci. ‚Tak to vidíš!‘ kroutil hlavou Jánoš. ‚On se z toho dostane! A bude zase vraždit!‘ ‚Tady ne!‘ řekl rozhodně Heršvec. ‚Nehledě na to, že by tu byl ve smrtelném nebezpečí. Amálčini bratři by určitě dokonali své dílo! Jakmile bude lazar schopen převozu, odvezeš ho zpátky do Prahy.
99
Tajemství ohnivých koulí_tisk.indd 99
08.11.2018 10:46:32 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257490
Pokud ho císař nebude chtít mít na očích, ať ho odešle zase o kus dál. Třeba do Pardubic nebo do Slaného.‘ ‚A mne pošle s ním,‘ vrčel Jánoš, ‚abych poznal odlehlá místa naší krásné vlasti. Vždycky všechno odskáču a nikdo na mne nebere ohled! Jsem císařský mučedník!‘ Nikdo mu to nerozmlouval, a tak jenom hořce vzdychl. A baba kořenářka se snažila. ‚Krasavce už z něho neudělám,‘ konstatovala, ‚ale kudlu v ruce ještě udrží. Ten si nedá pokoj! Řeka bych, že už se těší, až se zase vydá na lov! Docela mě uklidňuje, že už dávno nejsem hezká holka! To bych asi měla nahnáno!‘ Kořenářka se zahihňala a pak Šmikovi natřela prsa rozemletými mločími ocásky.
100
Tajemství ohnivých koulí_tisk.indd 100
08.11.2018 10:46:32 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257490