Člověk v šíleném dění světa (Ukázka, strana 99)

le aspektů, které chtěl zdůraznit, a v závislosti na kontextu, jenž se znakem zabýval: v knize o Nietzschovi je to „síla“ (která se ovšem definuje jako diference sil), v knize věnované Proustovi je to „esence“ (a suverénním interpretem znaků je umění), v Logice smyslu je to „smysl“ a v Diferenci a opakování „problém“ či „Idea“.21

Při pohledu na způsob, jímž Deleuze myslí, při pohledu na pojmový pohyb uvnitř jeho raného myšlení je tak jasné, že pojmový aparát transcendentálního empirismu není ani zdaleka nepřekonatelný a že se brzy může najít někdo, kdo bude mluvit o tomtéž, avšak jinak, bude opakovat, avšak odlišně, a to pomocí pojmů, které se v dané situaci budou jevit jako vhodnější. Ba co víc, může to být i Deleuze sám, bude-li k tomu donucen nějakým setkáním.

6 . 3 S E T K Á N Í S G U AT TA R I M

Období mezi vydáním Logiky smyslu a Anti-Oidipa je plno událostí, které vedly k zásadním zvratům v Deleuzově myšlení, z nichž nejméně tři zde musíme vyzdvihnout: 1) Logika smyslu nedává na některé otázky zcela uspokojivé odpovědi a nutí svého autora hledat dál; 2) bouřlivý politický kontext po květnu 1968; 3) Deleuze se setkal s Félixem Guattarim.

Začněme s Logikou smyslu. Jakkoli znamená pro Deleuzovo myšlení důležitý pokrok, a to zejména s ohledem na novou seriální metodu vlastní povrchovému umění smyslu, objevují se v ní minimálně dvě teoretické nesrovnalosti či napětí. Tou první je konflikt A. Artauda a L. Carrolla, konflikt ne-smyslu náležejícího tělesným hlubinám se smyslem blýskajícím se na povrchu těl, jejich tenká hranice, na níž se smysl a myšlení můžou rychle stát ne-smyslem a šílenstvím. V Logice smyslu přitom Deleuze potřebuje obojí: ne-smysl těl je podmínkou netělesného myšlení a přitom jej kdykoli může pohltit. Tou druhou je pak strukturalistické pojetí ne-smyslu, klíčové diferentiující instance, která umožňuje komunikaci dvou či více heterogenních řad, pojetí ne-smyslu jako nějaké transcendence podmiňující M. Petříček, „Gilles Deleuze: filosofie ve jménu života“, in: LS, str. 355. Podobně hovoří A. Sauvagnarguesová, která zkoumání tohoto vývoje věnuje celou svou knihu. Srov. A. Sauvagnargues, Deleuze: L’empirisme transcendantal, str. 408.

21

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257382

fungování celé struktury jaksi zvnějšku. Níže uvidíme, jakým způsobem tyto teoretické obtíže Anti-Oidipus originálně řeší.22 Aby však tato kniha mohla být napsána, musely se přihodit minimálně dvě události singulárně rekonfigurující životy obou autorů Anti-Oidipa.23 Její nezbytnou podmínkou bylo dění května 1968, kdy se původně studentské nepokoje rozšířily na celou společnost a zachvátily celou Francii. Pro účely naší knihy není třeba zkoumat, co přesně se stalo aktuálně, důležité je uvědomit si, v čem spočívala virtuální polovina této události. Květen 68 je totiž příkladem čisté události, která vysoce přesahuje běžné kauzální vysvětlení toho, co se empiricky dalo pozorovat. Deleuze s Guattarim později napíší, že šlo o zjevení, v němž společnost najednou zahlédla, co je v ní netolerovatelné, a v němž jí byly nastíněny nové existenciální možnosti.24 Avšak namísto toho, aby se společnost proměnila a dostála požadavkům události, byla jí hodna, politická revoluce byla potlačena a mnoho z těch, kteří květen 68 tak silně prožívali, včetně Deleuze a Guattariho, uvrhla na dlouhou dobu do krize – šlo o násilný podnět k myšlení.

Tato intenzivní nadosobní událost vedla s velkou pravděpodobností i k jejich setkání. Bylo to setkání náhodné a nebýt společného přítele J.-P. Muyarda, který je seznámil právě chvíli po květnových událostech, objektivně viděno existovala jen malá šance, že by se kdy mohli střetnout, natož si porozumět. Dvě heterogenní řady bez náznaku rezonance: Deleuze je již uznávaným filosofem, jenž nerad mluví, rád píše o samotě a pracuje pouze s pojmy, přičemž navzdory požadavkům na filosofickou kreativitu roky zastává velmi pevné a nehybné myšlenky; Guattari je ředitel psychiatrické kliniky navštěvující od samého počátku slavné Lacanovy semináře a politický aktivista, který často pracuje ve skupině a jehož život je plný pohybu a změn.25 Navzdory předpokladům však bylo vzájemné porozumění okamžité. Deleuze a Guattari diskutují, cítí krizi, do K oběma těmto nesrovnalostem i jejich pozdějšímu odstranění srov. D. Lapoujade, Deleuze: Les mouvements aberrants, Éditions de Minuit, Paris 2014, str. 132–137.

23 Srov. PO, str. 244.

24 K celému odstavci viz DRF, str. 215–217.

25 Viz DRF, str. 218.

22

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257382

níž zabředli celé masy lidí, a hledají únik. Co se vlastně stalo a proč byla společenská revoluce nepodařená?

Při snaze odpovědět se od počátku přirozeně pohybují na poli psychoanalýzy: Guattari pracuje na klinice La Borde, v zařízení přicházejícím se základy institucionální psychoterapie, jejímž základním přesvědčením je, že léčba je neoddělitelná od analýzy institucí; Deleuze má zase silný inspirační zdroj, z něhož čerpá v Diferenci a opakování a především pak v Logice smyslu, kde je minimálně posledních osm řad paradoxů čistě psychoanalytických, ve Freudovi a Kleinové. Guattari už zná Logiku smyslu a od jejího autora hodně očekává, potřebuje větší systematičnost, kterou by mu, zdá se, mohl nabídnout.26 Deleuze však umí pracovat jen s pojmy, a to ještě, jak říká, „nesměle“.27 To si uvědomí ve chvíli, kdy mu Guattari představuje pojmy, které sám vytvořil a jimž vévodí „toužící stroj“. Uvědomí si, že nikoli on, nýbrž Guattari je v jistém smyslu napřed.

Deleuze po napsání Logiky smyslu ví, že jde ještě o příliš univerzitní knihu a že v pojmové produkci je třeba zajít dál. Zdá se, že právě to jej na novém příteli přitahuje: už ví, v čem spočívá pravé myšlení, pravá kritika, ví, že nyní je třeba jej realizovat – a Guattari by mu mohl ukázat cestu: Ve svých předchozích knihách jsem se pokoušel popsat jistý pohyb myšlení; ovšem popsat ho, to ještě neznamenalo jej tímto způsobem provádět. (…) A nyní se to s Félixem stalo možným.28

Jelikož tedy oba mají svému protějšku co nabídnout, rozhodnou se spolupracovat. Tváří v tvář singulární události je tu snaha odpovědět jejím požadavkům ve dvou. Guattariho invence přitom není Deleuzovi pouhým podnětem k překonání jeho „nesmělosti“ v pojmové produkci, Deleuze ho k této produkci nutně potřebuje, sám tvořit nedokáže, sám nedokáže realizovat nový obraz myšlení. K čemu dochází? Deleuzova heterogenní řada filosofa se prolne s heterogenní řadou Guattariho, s řadou aktivisty a psychoanalytika. Nejde však o pouhou spolupráci, nýbrž o „slití potoků“, o vytvoření řady třetí, která jim Srov. Pp, str. 26 (R, str. 26).

K celému odstavci srov. Pp, str. 24 (R, str. 24), a DRF, str. 218–219.

28 D, str. 23.

26 27

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257382