98
J ohn s t e i n b e c k
•
h r ozn y hn ě v u
Vemte si ohlávky, chomouty, podprsníky, postraňky. Vemte si i ty skleněné ozdoby z náčelníku s těmi rudými růžičkami pod sklem. Ty jsem měl pro valacha hnědáka. Pamatuješ, jak zvedal nohy, když klusal? Haraburdí na hromadě ve dvoře. Ruční pluh dnes nikdo nekoupí. Padesát centů za železo na váhu. Hřídele a traktory, to dnes běží. No dobře, tak si to vemte – všecko je to starý železo a dejte mi pět dolarů. Nekupujete ale jenom starý železo, kupujete taky životy, který někdo do toho starýho železa přihodil. A ještě něco – uvidíte – kupujete hořkost. Kupujete pluh, s kterým zaoráte vlastní děti, kupujete ruce i duše, které vás mohly zachránit. Pět dolarů, ne čtyři. Já to přece zpátky táhnout nemůžu – – Tak dobře, vemte si to za čtyři. Ale varuju vás, kupujete něco, čím zaoráte vlastní děti. A vy to nechcete vidět. Ani to vidět nemůžete. Vemte si to za čtyři. A co dáte za to spřežení a za vůz? Podívejte se na ty nádherné hnědáky, jak k sobě jdou barvou, jak mají sladěnou chůzi, krok ke kroku. A když pořádně zaberou stehna a zadky se jim napnou, jako by to měli na vteřinu načasováno. A ráno, když na ně začlo svítit slunce, ta zlatokaštanová barva. Natahují krky, větří po nás a v tuhých uších jim poškubává, jak se snaží nás slyšet, a ta černá kudrnatá hříva, co jim spadá do čela! Mám děvče. Ta hrozně ráda splítá z hřívy a z těch kučeravých chomáčů nad očima cůpky a svazuje je úzkými červenými pentlemi. Moc ráda to dělávala. Ale už ne. Mohl bych vám vykládat o tom děvčeti a o tom náručním hnědákovi takovou legrační historku. To byste se nasmál. Náručnímu koni je osm, podsednímu deset, ale ty si nějak rozumějí, vypadají jako mladý dvojčata. Vidíte? Ty zuby. Všechny zdravý. Plíce jako měchy. Nohy pěkný a čistý. Kolik? Deset dolarů? Za oba? A ten vůz – no ježišikriste! To je radši zastřelím, ať je sežerou psi. Chm, tak si je vemte! Honem si je vemte, pane. Kupujete i to děvčátko, co jim splítalo hřívu a sundávalo si z vlasů stužky, aby jim je mohlo zaplíst, stojí před nimi, s hlavou na stranu a otírá se jim líčkem o jemné čenichy. Kupujete leta práce a dřiny v žáru slunce, kupujete němý žal. Ale pozor,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257228
99
J ohn s t e i n b e c k
•
h r ozn y hn ě v u
vážený pane. S hromadou tohohle haraburdí a s těmi krásnými hnědáky dostanete ještě něco – balík hořkosti, a ta bude ve vašem domě růst a jednou vykvete. Mohli jste nás zachránit. Ale zničili jste nás. Jenže na vás taky dojde a nebude už vůbec nikdo, kdo by vás zachránil. A pachtýři se vraceli zpátky, s rukama v kapsách a s klobouky staženými do čela. Někteří si koupili láhev a vypili ji, aby ta rána, co dostali, zatvrdla a otupěla. Ale do smíchu jim ani potom nebylo, ani do tance. Nezpívali a nesahali po kytarách. Vraceli se k farmám s rukama v kapsách a s hlavami schýlenými a špičkami bot před sebou vykopávali do vzduchu rezatý prach. Třeba přece jen můžeme začít znova, v té nové bohaté zemi – v Kalifornii, kde roste samé ovoce. Tam začnem znovu. Ale ty přece už nemůžeš začínat znovu. To jen dítě může. Ty a já – přece my jsme to všecko, co zbylo. Vztek okamžiku, tisíce obrázků, to jsme my. Tato země, ta rezatá země, to jsme my; a ta léta povodní a prašná léta a léta sucha, to jsme my. My znovu začínat nemůžeme. Hořkost jsme prodali do starého železa – dostal ji ten kšeftař se starým haraburdím, ale máme ji pořád. A i když nám zástupce majitelů řekli, abychom šli, jsme to pořád my; a když traktor naboural náš dům, jsme to taky my, až do smrti. Do Kalifornie nebo kamkoli – a každý z nás je vrchní tambor, který vede přehlídku ublížených, a pochodujeme se svou hořkostí. A jednoho dne se vydají celé armády hořkosti stejnou cestou. Všichni pak budou pochodovat spolu a z toho pochodu půjde smrtelná hrůza. Pachtýři se šourali rudým prachem domů na farmy. Když se prodalo všecko, co šlo prodat, kamna a postele, židle a stoly, malé koutnice, kádě a cisterny, pořád zůstávaly ještě hromady věcí, a ženy mezi nimi seděly, obracely je ze strany na stranu a dívaly se kamsi za ně, do minulosti, fotografie, zrcátka a tady je dokonce váza. Takže teď už víš, co si můžeme vzít s sebou a co ne. Budeme tábořit venku – pár hrnců na vaření a umývání, a matrace a deky, svítilny a kbelíky a kus celtoviny. Ta se použije na stan. A tenhle kanystřík na parafín. A šaty – šaty vem všecky. A – pušku?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257228
100
J ohn s t e i n b e c k
•
h r ozn y hn ě v u
Bez pušky ani ránu. Když přijdeme o boty, o šaty i jídlo, když dokonce ztratíme i všechnu naději, zbyde nám puška. Když přišel děda – neříkal jsem ti to? –, měl pepř a sůl a pušku. Nic víc. Takže to berem. A láhev s vodou. No a s tím vším budeme mít tak zhruba plno. Až po postranice přívěsu, a děti můžou taky sedět v přívěsu, a babička bude na matraci. A nářadí, lopatu a pilu a francouzák a kleště. A taky sekyru. Tu sekyru jsme měli čtyřicet let. A samozřejmě pořádný provazy. Co s tím ostatním? Nechat tady – nebo spálit. A pak přišly děti. Když si Mary vezme tu panenku, tu špinavou hadrovou pannu, já si vemu svůj indiánskej luk. Musím, a tudle kulatou hůl – ta je velká jako já. Moh bych ji potřebovat. Tudle hůl jsem měl tak dlouho – měsíc, možná rok. Tu si musím vzít. A jak to vlastně vypadá v Kalifornii? Ženy seděly mezi zavrženými věcmi, braly je do rukou a dívaly se za ně, do minulosti. Tahle knížka. Ta byla tátova. Měl ji rád. Poutníkova cesta od Bunyana. Čítal si v ní. Podepsal si ji svým jménem. A jeho fajfka – ještě čpí tabákem. A tenhle obrázek – anděl. Na toho jsem se vždycky dívala, než přišly na svět první tři – ale moc to zřejmě nepomáhalo. Myslíš, že bychom s sebou mohli vzít tohohle porcelánovýho psejčka? Přivezla ho teta Sadie z jarmarku v St. Louis. Vidíš! Přímo to na něj napsala. Ne, myslím že ne. Tenhle dopis napsal bratr den předtím, než zemřel. A tenhle staromódní klobouk. A tyhle pera – nikdy jsem se k tomu nedostala, abych je nosila. Ne, není místo. Jak můžeme žít bez svých vlastních životů? Jak budem vědět, že jsme to my, bez své minulosti? Ne. Nech to tady. Spal to. Seděly a hleděly na věci a vpalovaly si je do paměti. Jaké to bude nevědět, jaká je za dveřmi půda? Jaké to bude, až se člověk v noci probudí a bude vědět – bude vědět bezpečně, že tam venku nestojí ta vrba? Budete vůbec s to bez té vrby žít? Hm, ne, nebudete. Ta vrba jste vy. Ta bolest na té matraci – ta hrozná bolest – to jste vy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257228