Doba kamenná (Ukázka, strana 99)

Barča zvedla hlavu, zavětřila a zase ji položila.

Teprve když se z návrší skutálel roj vřískajících pradětí, znechuceně se z boku převalila na břicho, aby mohla buď rychle vstát, nebo rychle někoho plácnout tlapou.

Praděti se rozeběhly k Báře, protože chtěly zjistit, co to je, když ovšem za Bárou na kameni identifikovaly černou levhartici, ve velmi uctivé vzdálenosti se zastavily, chvíli si něco šuškaly a pak se úprkem vrátily zpátky k ostatním.

Běžící s jeleny šel svižně napřed, doprovázen mužem s velmi pohledným, skoro žensky jemným obličejem. Měl svrchní kožich dlouhý až ke kolenům jako Bára, pošitý po celé ploše složitými geometrickými vzory z malých trubkovitých šnečích ulit. Podobně měl zdobené i nohavice a boty a kožešinovou čapku mu krášlila ptačí brka.

Křížem přes prsa mu visela kožená mošna a v ruce třímal stehenní kost nějakého velkého zvířete zdobenou vyrytými vzory, šňůrkami, na nichž byly navlečené dřevěné a kostěné korálky, a peřím. Na lícních kostech měl vytetované vodorovné proužky složené z různě propletených čárek a mezi očima spirálu. Tenhle chlapík, sotva tak starý jako Bystrá řeka, musel být něco extra. Náčelník? Tak mladý?

Zastavili se pár kroků od Báry a Barči a potetovaný krasavec si Báru mlčky prohlížel, na Bářin vkus moc dlouho. Barče to asi taky přišlo moc dlouho, a tak seskočila, dokráčela k němu a otřela se mu o kolena. „Počkej, maličká,“ podrbal ji jen tak mimochodem ten zvláštní chlapík na zádech a Běžící s jeleny jen v údivu nadzvedl obočí.

Správná reakce totiž měla být překotný útěk nebo ztuhnutí ve formě solného sloupu.

Muž s opeřenou čapkou došel až k Báře, zalovil ve své mošně, vytáhl kožený váček a rozvázal ho. „Vytáhni z něj čtyři kameny,“ nabídl ho Báře, jako by si měla vzít bonbony, „a polož je tady.“ Bára ve váčku poslušně zalovila. Byly tam hlaďoučké několikacentimetrové kulaté placičky. Vyndala čtyři a každá byla vyrobená z jiného druhu kamene. Vyskládala je na balvan, na kterém se před chvílí vyhřívaly s Barčou, do řady vzorně seřazené podle barvy.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257111

Chlapík je velmi pečlivě zkoumal. Přejížděl po nich prstem, teprve teď si Bára všimla, že mají na okrajích nějaké jemné nepravidelné vroubky.

Barča se k němu zase přišmajchlovala a se zájmem pozorovala, co to dělá. Pak zvedla packu a opatrně, téměř něžně do krajního terčíku cvrnkla a shodila ho dolů. „Nech toho,“ odstrčil ji jemně, ale důrazně muž, jako by to nebyl levhart, ale přežraný baset, a zvedl terčík. Ještě chvíli velmi soustředěně hleděl na zbylé terčíky, na Báru, na terčík, který Barča shodila, a na ni, a pak se konečně obrátil k Běžícímu s jeleny. „Znamení si odporují. Jako by byla z tohoto i z jiného světa zároveň, jako by přicházela a odcházela,“ řekl. Hm, pomyslela si Bára, tak to je machr věštec, protože ta znamení si neodporují ani trochu. „Ale všechno je příznivé, tak příznivé kameny jsem dlouho neviděl.“ Ufy uf, utřela si Bára pomyslný pot z čela. „Požádám Dvojí život, aby se jí ujala. Myslím, že v její rodině jí bude nejlépe,“ usoudil chlapík a zamyšleně na Báru hleděl. „Ostatně Dvojí život věděla, že nás tu čeká něco... překvapivého. Chtěla to vidět – a chce také vidět Vlčka vstupovat mezi muže. Pak je rozhodnutá odejít.“ „Jsme jí vděční, že zůstala tak dlouho,“ řekl Běžící s jeleny. „Myslíš, že Divokou lvici ráda přijme, Stíne havraního křídla?“ „Myslím, že velmi ráda,“ usmál se Stín havraního křídla a úsměvem jeho beztak hezká tvář ještě zkrásněla. Tak tohle je Stín havraního křídla?! málem Báře vypadly oči z důlků. Podle toho, jak o něm muži občas mluvili, ho tipovala na šamana nebo tak něco, ale představovala si ho... no, jako křížence druida Panoramixe a čaroděje Gandalfa.

Barča se Stínu havraního křídla otřela o nohy, pak se postavila na zadní, packy položila Báře na ramena a něžně jí drcla čumákem do brady. I tak to bylo, jako kdyby jí dala pěstí. Potom se spustila na všechny čtyři, bez ohlédnutí odklusala směrem k řece a už se nevrátila.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257111

Přicházeli další a další lidé a najednou to tu bylo jako v mraveništi. Aspoň Báře to tak připadalo. Křik, pobíhání dětí a psů, všechno se hemžilo sem a tam, každou chvíli někdo přiběhl, aby se na Báru podíval, a Bára byla Běžícímu s jeleny a Stínu havraního křídla vděčná, že zůstali u ní, protože oba měli u ostatních značný respekt, a k Báře si tak nikdo nic nedovolil.

Pak přišel Bystrá řeka. Za těch pár hodin, co se neviděli, se s ním stala nějaká změna. Bára to nedokázala popsat, ale cítila to. Něco jako... jako by všude kolem byla zima, jen kolem Bystré řeky prázdninové léto. „Jak je Dvojímu životu?“ zeptal se ho Stín havraního křídla. „Donesl jsem ji na zádech, takže není tak unavená,“ řekl Bystrá řeka. „Tak ji navštívíme,“ usmál se Stín havraního křídla a pokynul Báře, aby je následovala. Šli k domečku, ve kterém přečkala s ostatními vánici.

Nevydělané kůže ze dveří zmizely a byly nahrazeny jednou velkou pečlivě vydělanou. Když vstoupili dovnitř, Bára to tu nepoznávala. Chvojí zmizelo pod vrstvou kožešin, kamennou podezdívku zakrývaly kůže, podél stěn byly naskládané krosny a vaky, smrad byl ten tam, protože někdo do ohně vhodil vonné bylinky, které ho zneutralizovaly, na hambalkách pod střechou přibyly různé síťky a kdovíco v síťkách zavěšeného, a hlavně tu byla spousta lidí. Tři děti mezi čtyřmi a deseti lety, dvě mladší ženy, zřejmě jejich matky, jedna stařenka a Vlček.

Když Stín havraního křídla, Bystrá řeka a Bára vstoupili, všichni k nim zvědavě obrátili zrak. „To je Divoká lvice,“ řekl Stín havraního křídla. „Přišel jsem požádat Dvojí život, aby mohla bydlet v jejím domě.“ Jedna z mladších žen rozhrábla hromadu kožešin a objevila se další stařenka, jen o něco mladší než černé uhlí. S námahou se posadila, Stín havraního křídla si přisedl k ní a pokynul Báře, ať se k nim připojí. „Vyprávěl jsem ti o ní, když jsme se vraceli domů,“ připomněl Dvojímu životu Bystrá řeka.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257111