„Na to ti nemůžu odpovědět. Souvisí to se samotným účelem Archivu, a ten...“ „Znají jenom Radní,“ dořekla za něj Vallence podrážděně. „Nemyslíš, že teď by byl vhodný čas udělat výjimku a do toho velkého tajemství mě zasvětit?“ Thomas to krátce zvážil. Jeho šedé vlčí oči několik vteřin putovaly po její tváři zvláštně kalkulujícím způsobem. „Ne,“ řek nakonec prostě. „Bezva. Takže Aggson to zjevně ví a já ne.“ „To je reakce jak ze základní školy, Val,“ poznamenal Thomas pobaveně a Vallence na něj udělala obličej. „To nemůžu posoudit, na základní školu jsem nechodila.“ Potom si povzdychla. „Dobře. Takže podle tebe nemám dělat nic. Mám prostě předstírat, že nic nevím,“ shrnula a suše se zasmála. „Skvělý plán.“ Thomas odložil hrnek na stolek, co stál mezi nimi, a naklonil se k ní blíž. „Dobře mě poslouchej, Val. Archiv nám proti Aggsonovi nepomůže a sami ho konfrontovat nemůžeme. A pokud on zjistí, že o něm víme, může nám dost znepříjemnit život. Na rozdíl od nás on má v tuto chvíli dobrou pozici. Nejlepší, co můžeme udělat, je připravit si únikové plány pro případ, že věci nevyjdou podle našich představ, a současně...“ Odmlčel se. „A současně?“ pobídla ho Val. Thomas ale sám pro sebe zavrtěl hlavou. „To se tebe netýká. Drž se od Lucase i od Aggsona co nejdál...“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257086
„To bude nenápadné,“ poznamenala Val ironicky. „Tak dělej, co jsi dělala doposud, jestli to zvládneš,“ odsekl Thomas. „Hlavně nedělej nic, čím bys mohla vzbudit Aggsonovo podezření.“ Veškeré její námitky byly zbytečné. Thomas byl pevný jako skála. Večer strávila přemýšlením o tom, co tedy bude dělat dál. A jedna z hlavních otázek zněla – má o tom říct Garianovi? Z nějakého důvodu jí ihned v hlavě naskočilo rozhodné NE! Měla neurčitý, ale velmi silný pocit, že by to opravdu nebyl dobrý nápad. Čím víc o tom ale přemýšlela, tím určitějším se ten pocit stával, a nakonec musela uznat, že mu zkrátka nechtěla říct o tom, co se mezi ní a Lucasem stalo. Nejprve se pokusila sama sebe přesvědčit, že přece o nic nešlo – on políbil ji a to bylo všechno. Ale nemohla zapomenout na reakci svého těla a kvůli ní se cítila... provinile. Situaci neprospěl ani sen, který se jí pak v noci zdál, a jehož hlavním tématem byl vášnivý sex s Aggsonem na jakémsi blíže neurčeném místě, který ovšem skončil poměrně nepříjemně ve chvíli, kdy jí Aggson po famózním explozivním závěru položil nůž na krk a se stejným svitem v očích, s nímž se ji předtím chystal políbit, jí podříznul krk. V tom momentě se Val probudila a následně strávila hodinu ve sprše, kdy se snažila ze sebe smýt veškeré pocity, které v ní sen zanechal (ty příjemné i ty méně příjemné), a především přesvědčit sama sebe, že ten sen nemohl v žádném, ale opravdu žádném případě být věštecký, a šlo prostě jen o to, že její nevybouřený sexuální apetit si v jejím podvědomí hrál s událostmi posledních dnů a vytvořil ten podivný paskvil, který pak ozvláštnil její spánek. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257086
Teď se blížila k pokojům a stále ještě neměla svoji mysl pod kontrolou. Ale na druhou stranu věděla, že jestli ji někdo dokáže rozptýlit a uklidnit, byl to on. Jejich předchozí rozhovor v zahradě skončil smířlivě. Na její otázku, kam tedy patřila, jí překvapeně odpověděl: „Ke mně. Patříš ke mně, ať se děje cokoliv.“ Val se na něj usmála a pohladila ho po tváři. On ovšem z jejího výrazu vyčetl víc, než chtěla. „To ti ale nestačí,“ odtušil. „Z jedné strany ano,“ ujistila ho rychle a pak zaváhala. Nevěděla, jak to přesně vyjádřit. „Ale můj život... kdo jsem... tohle nemůže být definováno jen tebou. Nemůžu být jenom tvoje žena. Potřebuju být někým sama za sebe. Chápeš, co tím myslím?“ Garian na ni chvíli hleděl zvláštním, částečně překvapeným pohledem. Nejdřív myslela, že se ho něco v její odpovědi dotklo, ale nakonec odpověděl: „Chápu. Já taky potřebuju být víc, než jen Charlesův syn.“ Potom oba dlouho seděli na té lavičce u jezírka, drželi se za ruce a přemýšleli. A napětí mezi nimi opět polevilo, i když nikdo nemohl předvídat, na jak dlouho. Val tedy teď neměla vůbec žádnou chuť říkat mu cokoliv, co by tu křehkou rovnováhu zase narušilo. Když došla na úpatí točitého schodiště, zaslechla z ničeho nic spěšné kroky kdesi před sebou. Nejprve se podivila, kdo může mít v tuhle hodinu do nejvyššího patra namířeno, ale pak si uvědomila, že někdo ze služebnictva nosil Garianovi na terasu každé ráno čerstvou vodu. Neměla náladu na společnost, a tak zpomalila tempo, a po chvíli 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257086