Utajené hrady a zámky III.
Pátrání po tom, co zbylo z Podviní V knize Utajené hrady a zámky II. jsme propátrali břehy Botiče a ukázali si, kolik zajímavých a naštěstí dodnes dochovaných míst na nich najdeme (a to ještě mnohá odnesl čas či potoční proud). Nyní se vydáme k dalšímu pozoruhodnému vodnímu toku na území hlavního města. Rokytka sice pramení až u osady Vojkov, spadající pod obec Tehovec, ale většinu svého nedlouhého toku prožívá v Praze. K této říčce se ostatně nevydáváme poprvé: ocitli jsme se u ní v knihách Utajené hrady a zámky I. a II., a to v kapitolách o tvrzích v Litožnicích, Dubči a Královicích a o zámcích v Dolních Počernicích, Hostavicích, Hloubětíně a Libni. V posledně jmenované čtvrti jsme byli poblíž místa, kde už se vlévá do Vltavy. Dnes v ní zůstaneme, ale posuneme se proti proudu až na rozhraní Libně a Vysočan. Park Podviní, sevřený mezi Rokytku a ulici Podvinný mlýn, je příjemnou oázou odpočinku. Západně od něj se nachází novodobý bytový komplex. Jak už jméno lokality Podviní napovídá, šlo o území pod vinicemi, které od dob Karla IV. pokrývaly snad všechny příhodné stráně na území dnešní Prahy – Soví vrchy u potoka Rokytky nevyjímaje. Tvrz ve stejnojmenné vsi (psána také ve formě Podvinní) vznikla počátkem 14. století, v době, kdy svou moc v Čechách upevňoval Karlův otec Jan. Možná jde o nejstarší osídlené místo na celém rozsáhlém území dnešní Libně! První zmínku o Podviní máme k roku 1318 (podle jiných pramenů o osm let později), přičemž vlastníkem je jakýsi Pavel (pravděpodobně pražský měšťan). Ze stejné společenské skupiny pocházel Franěk, majitel Podviní v letech 1394-1398 (ke jménu si už připojoval přídomek „z Podviní“), který je prodává Kristě, vdově po Oldřichu Bavorovi. Bavorové, týnští osadníci, byli bohatý rod obchodníků s vínem, a logická úvaha nás vede
89 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256754
Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý k tomu, zda to nebyli právě až oni, kdo zdejší kopce osázel vinnou révou. Avšak musíme si uvědomit, že název Podviní (či Podvinní) je dávno předcházel (a předcházel dokonce i vinařská privilegia Karla IV., takže zdejší vinice by mohly v rámci Prahy patřit k těm starším). Spíše si naopak vybrali tuto lokalitu proto, že jejích plodů mohli využít pro své obchody. Ostatně dále se dočteme, že vinice pod Prosekem daroval Vladislav I. kladrubskému benediktinskému klášteru už při jeho založení v roce 1115. Vdova Krista (či Kristina), pocházející z dalšího bohatého rodu Kokotoviců (vlastnili třeba dům U Kohouta na ploše dnešního areálu Staroměstské radnice) vládla na Podviní v letech 1395-1405 sama a psala se Krista Podvinská. Když zemřela, ujímá se jej Adam Podvinský, boháč, mezi jehož dlužníky patřil i Václav IV. Zajímaví jsou také jeho dva příbuzní. Mikuláš Podvinský, mistr Karlovy univerzity, proslul jako neúprosný ideový odpůrce Jana Husa, proti němuž dokonce svědčil před úřadem arcibiskupa. A Jan Podvinský stál v čele nešťastných konšelů, které Václav IV. na sklonku své vlády jmenoval na radnici v Novém Městě pražském. Stal se novoměstským purkmistrem, ale ze svého úřadu se dlouho netěšil: během první pražské defenestrace v neděli 30. července 1419 byl spolu s dalšími konšely (počet zavražděných se v různých pramenech liší) brutálně zabit husitskými vrahy, zradikalizovanými fanatickým Janem Želivským. Je ostudné, že o Janu Podvinském a o učeném Mikulášovi se dnes prakticky neví, zatímco osnovatel hromadné vraždy a člověk, kterého se pro jeho praktiky nakonec zbavili sami husité, se těší národní úctě a v Praze se po něm dodnes jmenuje dlouhá ulice a stanice metra! Adam Podvinský měl větší štěstí: husité jej nenáviděli (a především byl bohatý, proto by se nakonec stejně stal cílem jejich „zbožného“ tažení), ale podařilo se mu spasit duši útěkem z Podviní do ciziny. Totéž se povedlo mistru Mikulá-
90 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256754
Utajené hrady a zámky III.
Takto malebný, doslova utopený v zeleni je Pohled z Libně od Antonína Pucherny (1806)
šovi z Podviní. Až si tedy někde přečtete (tento omyl je široce rozšířen), že byl coby novoměstský purkmistr defenestrován, budete vědět, že to není pravda, protože obětí husitského řádění byl Jan, nikoli Mikuláš. Vraťme se však na Podviní, jehož osudy tak jako tak nemohly být uchráněny všudypřítomných turbulencí té doby. Pražané tamější statky zabrali a postoupili je Janu Bradatému. O něm jste si mohli přečíst v knize Utajené hrady a zámky II., konkrétně v kapitole o kartuziánském klášteře na Smíchově, který „boží bojovníci“ zničili – a jehož mnichy léčkou zachránil právě chytrý a zřejmě i tolerantní a velkorysý Jan Bradatý, tou dobou staroměstský purkmistr. Bradatý padl v řadách husitů roku 1426 v bitvě u Ústí nad Labem, zvané též bitva na Běhání, a tvrz i s dvorem přešla na jeho syny Vaňka a Zikmunda. Podviní však zadlužení po-
91 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256754