Už to nemá cenu. Dobře, dobře. Carla stiskne tlačítko bezpečnostního pásu a ten se svine, jako když práskne bičem, a s tím prásknutím se moje vnímání reality úplně vyjasní. Nina spí na zadním sedadle, je bledá, a i když několikrát řeknu její jméno, nevzbudí se. Teď když jí šaty úplně uschly, vidím na vybledlé látce skvrny, obrovské a beztvaré jako zamrzlý obraz velkého hejna medúz. Opravdu, Amando, tohle nemá smysl. Ale intuice mi říká, že musíme pokračovat. „Vezmu tohle zlatíčko do náručí,“ řekne tvá matka a otevře zadní dveře, dá si Nininu ruku kolem ramen a vyndá ji z auta, „a obě dvě si dopřejete pořádnou siestu.“ Musím odtud pryč, napadne mě. To jediné mi běží hlavou, když Carlu pozoruju, jak s námahou špičkou nohy zavírá dveře auta a nese mou dceru k domu. Záchranná vzdálenost se napne a ta nit, která nás propojuje, pak postaví na nohy i mě. Jdu za nimi a nespouštím oči z malé Nininy paže visící na Carliných zádech. Kolem domu není žádná tráva, jen samá hlína a prach. Dům stojí vepředu a za ním stranou malá stodola. Vzadu je vidět ohrady, asi pro koně, ale nikde na ( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256715