To bych chtěl vidět. „Slyšela jste něco o Mamie?“ „Je dobře ukrytá a zotavuje se z hrůz, které musela podstoupit kvůli tobě podobným. Pokud čekáš, že ti prozradím, kde je, tak jsi větší hlupák, než jsem si myslela. Pojď.“ Kehanni pokývne směrem ke karavaně a já ji následuju. Rozumím její zuřivosti. Válečnické útoky na Domorodce jsou zjevné z každého vypáleného vozu, jimiž je krajina posetá, z každého lkavého výkřiku, který se nese z domorodých vesnic, kde rodiny oplakávají zajaté. Kehanni postupuje rychle a já jdu v jejích stopách. Maúth mě táhne zpět stále silněji, je to fyzická bolest, která mě nutí rozběhnout se zpátky k Místu čekání vzdálenému šestnáct kilometrů. Zaplavuje mě nedobrý pocit, jako bych zapomněl na něco důležitého. Ale nedokážu rozpoznat, jestli se ozývají moje instinkty, nebo jestli mou mysl ovládá Maúth. Už několikrát jsem za poslední týdny cítil, že se někdo — nebo něco — pohybuje na okrajích Místa čekání, vstoupí a zase odejde, jako by se pokoušel vyprovokovat reakci. Pokaždé když jsem to pocítil, jsem se ihned po větru vydal na hranici. Ale nikdy jsem nic nenašel. Alespoň že déšť umlčel džiny. Ti ohniví parchanti déšť nenávidí. Ale duchové jsou nepokojní, musejí zůstávat v Místě čekání déle, než by měli, protože je nedokážu dost rychle převést. Straší mě Ševina varování. Pokud nepomůžeš duším přejít, znamená to, žes jako Strážce duší selhal, a přivodí to konec lidského světa tak, jak ho chápeš. Maúth mě znovu táhne k sobě, ale přinutím se nevšímat si ho. S kehanni se proplétáme mezi vozy karavany, až dojdeme k jednomu, který stojí stranou od ostatních a jehož černé závěsy ostře kontrastují s propracovaným zdobením ostatních vozů. Je to domov fakíra nebo fakíry, což jsou Domorodci, kteří připravují mrtvá těla k pohřbu.
�� 98 ��
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256597