To bych chtěl vidět. „Slyšela jste něco o Mamie?“ „Je dobře ukrytá a zotavuje se z hrůz, které musela podstoupit kvůli tobě podobným. Pokud čekáš, že ti prozradím, kde je, tak jsi větší hlupák, než jsem si myslela. Pojď.“ Kehanni pokývne směrem ke karavaně a já ji následuju. Rozumím její zuřivosti. Válečnické útoky na Domorodce jsou zjevné z každého vypáleného vozu, jimiž je krajina posetá, z každého lkavého výkřiku, který se nese z domorodých vesnic, kde rodiny oplakávají zajaté. Kehanni postupuje rychle a já jdu v jejích stopách. Maúth mě táhne zpět stále silněji, je to fyzická bolest, která mě nutí rozběhnout se zpátky k Místu čekání vzdálenému šestnáct kilometrů. Zaplavuje mě nedobrý pocit, jako bych zapomněl na něco důležitého. Ale nedokážu rozpoznat, jestli se ozývají moje instinkty, nebo jestli mou mysl ovládá Maúth. Už několikrát jsem za poslední týdny cítil, že se někdo — nebo něco — pohybuje na okrajích Místa čekání, vstoupí a zase odejde, jako by se pokoušel vyprovokovat reakci. Pokaždé když jsem to pocítil, jsem se ihned po větru vydal na hranici. Ale nikdy jsem nic nenašel. Alespoň že déšť umlčel džiny. Ti ohniví parchanti déšť nenávidí. Ale duchové jsou nepokojní, musejí zůstávat v Místě čekání déle, než by měli, protože je nedokážu dost rychle převést. Straší mě Ševina varování. Pokud nepomůžeš duším přejít, znamená to, žes jako Strážce duší selhal, a přivodí to konec lidského světa tak, jak ho chápeš. Maúth mě znovu táhne k sobě, ale přinutím se nevšímat si ho. S kehanni se proplétáme mezi vozy karavany, až dojdeme k jednomu, který stojí stranou od ostatních a jehož černé závěsy ostře kontrastují s propracovaným zdobením ostatních vozů. Je to domov fakíra nebo fakíry, což jsou Domorodci, kteří připravují mrtvá těla k pohřbu.
�� 98 ��
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256597
Otřu si tvář mokrou od deště. Kehanni zaklepe na dřevěné zadní dveře. „Se vší úctou,“ oslovím ji, „potřebuji s vámi mluvit…“ „Já schraňuji příběhy živých. Fakíra příběhy mrtvých.“ Zadní dveře vozu se téměř okamžitě otevřou. Stojí v nich dívka, nanejvýš šestnáctiletá. Když mě uvidí, doširoka rozevře oči a prsty si začne nervózně popotahovat oblak vlnitých rudohnědých vlasů. Kouše se do rtu a na její kůži, která je světlejší než pleť Mamie Rily, ale tmavší než moje, jasně vystupují pihy. Po pažích se jí vinou tmavě modrá tetování, geometrické vzory, které mi připomínají lebky.
Něco v jejím nejistém postoji mi připomene Laiu a projede mnou záchvěv touhy. Uvědomím si, že jsem zůstal stát ve dveřích jako přimrazený. Kehanni mě postrčí do vozu jasně osvětleného pestrobarevnými domorodými lampami. V zadní části vozu se nachází police plná skleniček s jakousi tekutinou a ve vzduchu je cítit něco trpkého. „Tohle je Aubarít,“ ozve se kehanni ode dveří, jakmile vejdu dovnitř. „Naše nová fakíra. Ona se… zaučuje.“ Kehanni nepatrně zkroutí ret. Není divu, že souhlasila, že mi pomůže. Jen mě podstrčí téhle dívce, která mi nejspíš k ničemu nebude. „Ona si s tebou promluví.“ Dveře se s prásknutím zavřou a já s Aubarít na sebe chvíli rozpačitě civíme. „Jsi mladá,“ vyhrknu, když si sedám. „Náš fakír v kmeni Saíf byl starší než hory.“ „Neboj se, bhaí.“ Aubarít používá uctivé oslovení pro bratra a její rozechvělý hlas prozrazuje nervozitu. Ihned si vyčítám, že jsem zmínil její věk. „Byla jsem vycvičena v Tajemstvích. Přicházíš z Hvozdu, Eliasi Veturie. Z panství Bání al-Maúth. Posílá tě, abys nám pomohl?“ Řekla právě Maúth? „Jak to, že znáš to jméno, Maúth? A tou Bání al-Maúth myslíš Ševu?“
�� 99 ��
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256597
„Aštagha!“ Aubarít vyjekne zaříkání proti uhranutí. „My její jméno nepoužíváme, bhaí! Bání al-Maúth je svatá. Je to Vyvolená mrtvých. Strážkyně duší. Ochránkyně bran. Svaté tajemství její existence znají pouze fakíři a jejich učedníci. Ani bych o tom nemluvila, ale tys přišel z Džaga al-Maúth.“ Z místa, kde přebývá Maúth. „Ševa… tedy Bání al-Maúth.“ Najednou se mi těžko mluví. „Ona je… mrtvá. A já jsem její náhrada. Zrovna mě cvičila, když…“ Aubarít padne k zemi tak prudce, že se bojím, jestli jí neselhalo srdce. „Banú al-Maúth, odpusť mi.“ Všimnu si změny v oslovení, které je teď mužské, ne ženské — a v tu chvíli mi dojde, že Aubarít neomdlela. Ona klečí. „Nevěděla jsem, kdo jsi.“ „To není třeba.“ Pomůžu jí vstát, její posvátná úcta mě uvádí do rozpaků. „Nedaří se mi převádět duše,“ svěřím se jí. „Potřebuju využít kouzelnou moc ležící v srdci Místa čekání, ale nevím, jak. A duší přibývá. Každým dnem je jich víc.“ Aubarít zbledne a svírá si ruce tak, až jí zbělají klouby. „To… to nejde, Banú al-Maúth. Musíš je převést. Jinak…“ „Jinak se stane co?“ nakloním se k ní. „Mluvilas o Tajemstvích — jak ses je naučila? Jsou někde zapsaná? Existují nějaké svitky? Knihy?“ Fakíra si poklepe na hlavu. „Zapsat Tajemství by znamenalo připravit je o moc. Učí se je pouze fakíři a fakíry, neboť my sedíme
u mrtvých, když opouštějí svět živých. My je omýváme a jsme ve spojení s jejich duchy, aby mohli snáze projít skrze Džaga al-Maúth na druhou stranu. Strážkyně duší je nevidí — a vidět je nemá. Tedy ty je vidět nemáš.“ Napadlo tě někdy, proč je tu tak málo duší z domorodých kme nů? Vybaví se mi Ševina slova. „Říkají ta vaše tajemství něco o kouzelné moci Místa čekání?“
�� 100 ��
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256597