Za sedm minut jedna a alarm se pořád nedařilo vypnout. Dav, který se kolem před čtvrthodinou srotil, se pomalu a jakoby zklamaně rozcházel. Nic zajímavějšího se už asi dít nebude. Míla se rozhodl. „Půjdeme se s Nikym najíst. Chceš něco přinést?“ „Ne, já si pro něco pošlu. Počkám, až přijedou ti opraváři, a pak musíme uklidit a nachystat ty důchodce. To je na hlavu!“ Johana bezmocně těkala očima kolem sebe, zkoušela si zacpat uši a úpěla na pokraji hysterie. Vydali se k nejbližší hospůdce, svižnou chůzí dobře čtvrt hodiny vzdálené. Celou cestu mlčeli. Míla nebral ohled na to, že mu Nikolas jen sotva stačí. Měli jenom guláš. Niky neprotestoval, dokonce ho spořádal se šesti. „Demy…“ „No?“ „Víš, že už to chvílema cejtím?“ „…?“ „Trošičku se mi jako i točí hlava.“ To je tak, když si člověk zahrává, pomyslel si Míla. Chlapec je velmi pravděpodobně psychicky nemocnej a já ho sprostě využívám. Bylo mu těžko od žaludku a nejenom po guláši. „Máš ještě na něco chuť? Dal by sis něco? Třeba něco sladkýho?“ „Jo, támhleto červený kolečko!“ Dostal Fidorku a pomalu se vraceli. Když byl Kulturáček na dohled, Míla uspokojeně zaznamenal, že poplašné majáky už nesvítí. Před vchodem v poklidu kouřilo pár starších lidí. Šedovlasí pánové, obličeje rozzářené odhodláním vyhodit si z kopýtka, vyfintění v oblecích, ve kterých se ženili nebo je schraňovali už od tanečních, dámy vrávorající na vysokých podpatcích, v mušelínu a s vyzývavými přelivy. Čím blíž ale přicházeli, tím zřetelněji cítil Míla, že něco není v pořádku. Zevnitř není slyšet hudbu. Pecháčkův dechový orchestr s repertoárem od bigbítu ke koncertním předehrám uměl všechno, jen ne hrát potichu. Cestou dovnitř potkali několik pecháčkovců se zabalenými nástroji. Za šálou v portále právě pan kapelník vybaloval ze zaprášeného pouzdra akordeon. 98
Vnitřek správný 130 x 195 mm.indd 98
1.9.2018 11:46:04 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256525