„Clementine…“ pokusil jsem se něco říct, jenže to už mi čímsi zamávala před očima, okopírovaným listem papíru, a vhodila ho do mrtvého prostoru mezi námi. „Je to nestydatost! Ale ty to víš, viď, Danieli, jinak bys o tom celý ty roky nelhal — celý ty roky!“ A byla pryč — popadla mobil, klíče nechala ležet na stolku, na rameno si hodila batoh, rozrazila dveře a zase s nimi za sebou práskla. Měl jsem pocit, že to všechno se odehrálo během chvilky, než se na zem snesl okopírovaný list papíru, který po mně hodila, výstřižek z novin, který jsem nedokázal znovu číst, zpráva o Miriamině sebevraždě.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256416
14
Nevrátila se ani na večeři, ani v průběhu večera a noci, ani druhý den ráno. V průtrži mračen jsem došel na místní policejní stanici, abych ohlásil pohřešovanou osobu. „A jak stará je ta vaše ztracená dcera?“ zeptala se policistka asi s takovým soucitem, jaký by projevila, kdyby někdo přišel nahlásit, že ztratil optimismus. „Osmnáct? Takže nezletilá už není. Jste si jistý, že se opravdu pohřešuje, že si jen někam nevyrazila?“ Peñová, stálo na její jmenovce. Strážmistr Peñová zastrčila do psacího stroje formulář. Kdy jsem svou dceru viděl naposled? Byla v té době s někým? Mám nějaký důvod se domnívat, že je v ohrožení? „Pane Upende?“ „Jestli mám důvod domnívat se… co prosím?“ „Jestli máte nějaký důvod, pane Upende.“ „Důvod, jaký důvod? Jmenuju se Abend.“ „Pane Upende, máte nějaký důvod k podezření…“ „Aha… ne… prostě nepřišla domů…“ „Ano, to vím.“ Vytrhla formulář z psacího stroje a přisunula ho ke mně, abych ho podepsal. Ujistila mě, že se mi ozvou. Zeptal jsem se kdy. Až budeme něco mít, řekla policistka.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256416
Z policejní stanice jsem šel rovnou do banky, kde mě poslali do oddělení svěřeneckých fondů. Přivítal mě úředník, kterého jsem nikdy předtím neviděl, ale on mi nadšeně potřásl rukou a zeptal se, jak se daří slečně dceři. Byl prý skutečně potěšen, že se s ní včera mohl setkat. Panečku, má v plánu takovou skvělou cestu! On sám byl v Paříži jen jednou, na svatební cestě… „Paříž,“ hlesl jsem. Ano, pane. Té se nic nevyrovná. „Paříž.“ Jak ty děti rostou, viďte? Podařilo se mi ze sebe vysoukat, že jsem shodou okolností právě přišel vybrat na tu cestu peníze. Zůstal na mě zírat a pak se zavrtěl v židli. Vaše dcera, řekl a odkašlal si, je jediným stanoveným příjemcem částky ve fondu. Vzhledem k tomu, že již dosáhla plnoletosti… Odmlčel se a znovu se zavrtěl. Každopádně jí byl včera vyplacen jak veškerý základní kapitál, tak přičtené úroky. Ona se vám o tom nezmínila? Na ulici jsem zamířil k domovu, dal jsem se do běhu, abych stihl zelenou, byl jsem si jistý, že… že co? U vchodu do budovy jsem se ochromeně zastavil. Nebyl jsem si jistý vůbec ničím. Ze dveří vyšel Itzal a zpod huňatého obočí na mě vrhl ustaraný pohled. Neztratil jste snad klíče, pane doktore? Jste v pořádku? Není vám něco? „Ne, ne, Itzale, děkuji. Jsem v pořádku. Jen jsem si uvědomil…“ A co la petite Clémentine, je v pořádku? „Ano, je. Neviděl jsi ji dneska?“ Itzal zamyšleně našpulil ústa. Dneska? Ne, dneska ji neviděl. „Kdybys ji potkal, jen jí vyřiď, ať mi zavolá, ano?“ Bien sûr, ovšem.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256416