Tenkrát před lety (Ukázka, strana 99)

Přestože vady nešly odstranit úplně a bylo vidět, na kterých místech se nacházely, panenka opět byla zdravá. Jen se nepovedlo obnovit ta červená líčka, a tak zůstala celá bledá. Chudinka malá, to měla z té přestálé nemoci. A já ji o to víc měla ráda.

Mám ji ráda pořád. Mrkačka přežila desetiletí a dodnes sídlí v domku u rodičů v té podkrovní světničce. Sedí na gauči a má na sobě původní silonové šatičky, háčkované papučky a ve vlasech mašli.

Je to ta nejkrásnější panenka na světě.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256103

I JÁ UMÍM ZLOBIT

Přestože jsem nebyla tak divoká jako Helenka, i já jsem někdy rodině a lidem kolem sebe připravila horké chvilky. Jako například v den, kdy jsem poprvé nastoupila do školky. Pamatuju si to, jako by to bylo dneska.

Strašně křičím, držím se maminky za nohu a ani za svět se jí nechci pustit. Vždyť ona mě chce najednou nechat na jakémsi místě s neznámou paní a mezi cizími dětmi. Co na tom, že jsou děti hodné, jedna holčička mě hladí a všude na zemi je plno hraček.

Už ani nevím, kdy maminka odešla, jak mě paní učitelka uklidnila, a co se v ten den přesně dělo. Utkvělo mi v paměti pouze to, že se mi jakýmsi způsobem podařilo ze školky utéct, trefit domů a krčit se nějakou dobu v tmavém koutě předsíně. A také to, že maminka pojednou otevřela dveře, lekla se a začala lamentovat. Vím, že mě drapla za ruku a ihned se mnou pospíchala zpět, neboť si dovedla představit, jakou paniku ve školce mé zmizení vyvolá. A nemýlila se.

Paní ředitelka i učitelka mě brzy začaly postrádat a už byly zcela zoufalé. Jak se zaradovaly, když jsme se tam objevily.

Později jsem pro změnu plakala, když pro mě do školky maminka nebo starká přišla. To jsem se zase držela učitelky a ani za živého boha nechtěla jít domů. Tak se mi tam líbilo.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256103

Všechno mě tam bavilo, bylo tam plno hraček i kamarádů, a ještě jsem se tam seznámila s Jiříčkem. Ten sice do školky nechodil, ale bydlel hned vedle.

A jak jsme se vlastně poznali? Jednou, když jsme byli s paní učitelkou venku na zahradě, zaběhla jsem až na její druhý konec k plotu a klekla si tam do trávy, jestli pro nějakou kytičku nebo hračku, která mi snad upadla, nevím. A tu najednou na mě promluvil jakýsi chlapeček, který tam klečel z druhé strany a s něčím si hrál. Od té doby jsme se občas viděli a povídali si. Bylo to takové naše malé tajemství.

Také jsem si strašně zamilovala paní ředitelku. Byla opravdu moc hodná, a já se na ni upnula, až to hezké nebylo. No uznejte, že se mi v takovém případě vůbec nechtělo ze školky domů.

A protože jsem se tam už i trošičku otrkala, dokázala jsem občas připravit rodičům i další lahůdku.

To bylo totiž tak: Pořád jsem nejraději zůstávala doma a ven se mi moc nikam nechtělo. Tím myslím někam ke kamarádům. Raději jsem si s nimi hrála u nás na zahradě. Ale přece jenom jsem občas zašla k Ládíčkovi nebo Marušce domů. Nu a někdy se mi tak jaksi přihodilo, že ten čas nějak rychle utekl, a mě ani nenapadlo, že naši budou mít starost.

No, řekněte mi, kdopak by pospíchal, když se tak krásně skáče v sousedovic stodole do sena, anebo si hrajeme na schovku?

U Marušky je tolik tajemných zákoutí, například na půdě, anebo venku v duté lípě... to dá člověku hodně běhání, než to všechno vystřídá... a že utíká čas, to tak malou holčičku jako mě, ani 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256103