která mohla rodit, je hříchem proti přírodě, který ona trestá, dříve nebo později, a trestá tvrdě.“ Vzpomněl jsem si nejednou na tato slova, když mi dávno po válce četní angličtí přátelé vypravovali, jak veliká část anglické aristokracie musela prodávat svou půdu kus po kuse, protože nemohla zaplatit daně na tuto půdu uvalené, aby byly kryty náklady války, mezi kterými peníze na nákup potravin, které docházely, ale také často nedošly ze zámoří, nebyly částí nepatrnou. Pěkných pár let po válce jsem jednou večeřel se Švehlou. Náhle nastala v hovoru přestávka. Švehla se zamyslil, bylo vidět, že o něčem usilovně uvažuje. Mlčel jsem ovšem také. Konečně vybuchl: „Viděl jste již někdy národohospodáře, kterého by bylo možné k něčemu prakticky použít?“ „Viděl,“ odpověděl jsem ne bez jisté hrdosti. „Nedávno jsem se seznámil s profesorem Delaisim71, který mimo to, že je profesorem národního hospodářství na Sorbonně, je také finančním poradcem jednoho z největších peněžních ústavů ve Francii, Crédit Lyonnais.“ „Zdá se, že Francie je v tom ohledu šťastná země,“ vzdychl si zhluboka Švehla. „U nás, dovolí-li peněžní ústav některému národohospodáři mluvit do svých věcí, končívá to sanací. Nu, o tom jsem nechtěl mluvit. Ale aspoň by mohli vidět, co se děje kolem nich, a pochopit, jaký to má význam.“ „Co se stalo?“ tázal jsem se překvapeně. „Pomyslete si: anglická vláda dává subvence, aby se v Anglii pěstovala řepa cukrovka! Chce mít vlastní cukr z řepy! Ten cukr, který byl vlastně vynalezen proti dovozu třtinového cukru z jejích kolonií. A o takové události se dovím dnes! Náhodou! A nikdo z těch lidí na to nepoukáže. Noviny mlčí! I naše! Zdá se, že se Angličané z války něčemu naučili.“ „Angličané snad,“ podotkl jsem, „ale Francouzi ne. Když jsme, zrovna Delaisi, několik jiných přátel a já, večeřeli spolu v Paříži, všiml jsem si při černé kávě, že na obalu cukrových 71 Francis Delaisi (1873–1947), francouzský spisovatel, žurnalista, odborář a levicový ekonom.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255657