7.
NELÍTOSTNÝ BOJ
V prosinci 1941 jsem byl jmenován velitelem střelecké čety naší 5. roty, namísto poručíka, který padl v poslední bitvě. Ale se svou odstřelovačkou puškou jsem se nerozloučil. Každou chvíli jsem se vydával do přední linie. Bral jsem si s sebou jednoho nebo dva vojáky, abych je učil odstřelovačskému řemeslu a vycvičil si následovníky. Moje konto pomalu, ale jistě narůstalo. Přímo úměrný byl i počet hvězd na mé pažbě, které jsem pečlivě maloval olejovou barvou. Teď tam bylo sedm hvězd střední velikosti a šest malých, což dávalo dohromady sedmdesát šest zabitých fašistů. Byla to zbrusu nová puška, kterou jsem dostal místo té, která byla úplně zničena tam pod tou tramvají. 13. prosinec 1941 začal jako obvykle kontrolou stráží, přípravou rozpisu služeb, vydáním rozkazů a plněním příkazů z vyšších míst. A najednou vešel do zemljanky telefonista z velitelství roty, desátník Filatov. „Jevgeniji, máš se dostavit k veliteli roty. Ihned! Máš prý všeho nechat a ničím se nezdržovat.“ Velitel roty poručík Butorin mi nařídil: „Dostaň se rychle na štáb pluku. Udělej to, jak chceš, ale nemůžeš čekat na tmu. Půjdeš přímo za plukovním komisařem Agašinem. Musíš tam být do tří hodin.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255230