se mu říkalo. Tatínek se tomu máminu štrikování smál: „Kdy už konečně uděláš záclonky i do stáje? Těm mým kobylkám by se určitě líbily!“ — Máma se kvůli tomu na něho nezlobila. Po každé jen řekla: „Neboj, však se dočkají i kobylky.“ Nikdy to nedávali okatě najevo, Jana v životě neviděla, že by si třeba dali pusu, měli se ale rádi. Večer, když bylo po práci, seděli v kuchyni u stolu, tatínek si četl noviny a máma se pus tila do háčkování. Poslouchali při tom rádio. Nebo taky Klár ku, její pokoj s klavírem byl jen přes chodbu. Byl to vlastně jejich společný pokoj, měly ho s Klárkou do hromady, jenže Jana tam chodila nanejvýš přespávat. Venku to bylo mnohem zajímavější! Mohla jít třeba krmit králíky, strkat jim drátěnými oky v kotcích stébla trávy. Ta bílá sami ce, říkali jí Pepina, měla zase mladé. Vydržela by se na ně dí vat celý den! — Nebo na selata. A na krávy, koně, slepice nebo hejno hus. Vždycky bylo co pozorovat nebo prohánět. Už taky nebyla malá holka, zastala doma hromadu práce. Tatínek ji bral s sebou do chlíva i do stáje ke koním. Všech no jí tam ukázal — jak vyčistit kravám stání a podestlat čis tou slámu, kdy jim dát pít. A někdy navečer spolu chodívali obhlídnout pole. To měla nejradši. Jen tak šli, dívali se kolem, mlčeli… A pak se tatínek třeba shýbnul, sebral hrudku hlíny, rozemnul ji mezi prsty, přivoněl a řekl: „Bude pršet.“ Nebo jí ukázal, jak háčkuje pšenice a kdy je potřeba sklízet. Jen těm mašinám, co stály pod kůlnou, moc nerozuměla. Traktor, samovaz a mlátička jí naháněly trochu strach. Hlavně ten rachot. „Škoda, že nejsi kluk,“ posteskl si občas tatínek. U toho ale nesměla být máma. Tu by to mrzelo, a to nechtěl. — Je fakt, že i ona by stála o brášku. A moc! Byly s Klárkou samy. Tedy — kdysi prý bratra měly, to Jana ještě nebyla na světě. Jmenoval se Jakub, po tatínkovi. Zemřel na záškrt. Klárka si
98
Svetr_blok.indd 98
24.09.18 13:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255221