Včera byl takový hic, že jsem spalo zabalené v mokrém prostěradle, abych vůbec usnulo. Připadalo jsem si jako cvrk v cvrčkárně. Uprostřed noci jsem se vzbudilo: pokoj byl plný páry, stoupající z prostěradla, a na zemi a na nábytku byly džunglovité věci, opuštěná výzbroj a tropické květiny. Odneslo jsem prostěradlo do koupelny a pustilo na ně studenou vodu. Přiběhl pes a začal na mě štěkat. Pes štěkal a koupelna byla v okamžiku plná nebožtíků. Jeden nebožtík chtěl použít mé mokré prostěradlo jako rubáš. Nesouhlasilo jsem, strhla se kvůli tomu hrozná hádka a probudili jsme Portorikánce v sousedním bytě, kteří začali bušit do zdi. Nebožtíci nasupeně odešli. „Je nám jasné, že nás tu někdo nerad vidí,“ řekl jeden mulák. „Děláte příšerný brajgl,“ řeklo jsem. Mám toho dost. Chci z New Yorku pryč. Zítra odjíždím na Aljašku. Najdu si nějakou ledovou říčku blízko Arktidy, kde roste ten zvláštní krásný mech, a strávím v klidu týden s lipany. Má adresa bude: Chytání pstruhů v Americe, poste restante, Fairbanks, Aljaška. Tvůj přítel Chytání pstruhů v Americe
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255043
Dny u jezera Josephus Od Malého lososího jezera jsme se vydali k jezeru Josephus. Projeli jsme přívětivými jmény – přes Hornův mys a Mořskou pěnu k Rychlé řece, proti proudu Toulavého potoka za Chrtí důl a pak k jezeru Josephus – a o pár dní později jsme už šlapali kolmou stezkou k Potápličímu jezeru, dítě na ramenou a rekordní počet pstruhů před sebou. Věděli jsme, že pstruzi na nás počkají jako objednané letenky v aerolinkách, a tak jsme se zastavili u Houbových pramenů, napili chladné temné vody a vyfotografovali dítě a mě, jak spolu sedíme na kmeni stromu. Doufám, že jednou budeme mít dost peněz, abychom ty fotky dali vyvolat. Někdy na ně začnu být zvědavý, říkám si, jestlipak vyjdou. Teď mají oddychový čas, jako semena v sáčku. Až je vyvolají, budu starší, mnohem snáz se mi zavděčí. Podívej, tady je dítě! Podívej, to jsou Houbové prameny! Podívej, a to jsem já! Za jedinou hodinu jsem v Potápličím jezeře nalovil povolený počet pstruhů, žena v tom rybářském vzrušení nechala dítě usnout na slunci, a když se malá probudila, zvracela, a já ji snášel po stezce šupem dolů. Žena se mlčky vlekla vzadu, nesla rybářské náčiní a ryby. Dítě se ještě párkrát ublinklo, malé náprstky jemně levandulových zvratků, které nicméně ulpěly na mých šatech, a obličej mělo horký a rudý. Zastavili jsme u Houbových pramenů. Dal jsem
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255043
malé napít trochu vody, jen doušek, a vypláchl jí z pusy pachuť dávení. Pak jsem si otřel zvratky z šatů a z nějakého zvláštního důvodu nastal najednou vhodný okamžik, tam u Houbových pramenů, zamyslet se nad tím, co se asi stalo s potápkovskou módou. Spolu s druhou světovou válkou a skupinou Andrew Sisters byla potápkovská móda v raných čtyřicátých letech velice populární. Počítám, že to všechno byly jen dobové výstřelky. Nemocné dítě na horské stezce kousek od Potápličího jezera v červenci roku 1961 bylo ale důležitější. S tím se muselo něco dělat: nemocné dítě by zaujalo místo v galaxii mezi kometami, odsouzeno k tomu, aby proletělo kolem Země jednou za 173 let. Cestou od Houbových pramenů přestala zvracet; nesl jsem ji dolů po stezce, lesem i mimo stín stromů, přes další bezejmenné prameny a potoky, a když jsme pak došli k jezeru Josephus, bylo jí už líp. Za chvíli pobíhala s velkým pstruhem v náručí, objímajíc ho jako harfu cestou na koncert – s desetiminutovým zpožděním, když v dohledu není jediný taxík ani autobus.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255043