Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254537
5 Poslech (Listening)
Po kapitole věnované umění číst postupme k další významné dovednosti neodmyslitelně spjaté s akademickým prostředím, a sice k poslechu. Poslech má, na rozdíl od čtení, zcela výjimečné postavení – tvoří základní součást lidské komunikace, a přesto jej ostentativně ignorujeme. Zatímco mluvit nás učí od narození v kruhu rodinném, případně kruhu logopedickém, zatímco čtení a psaní nám vštěpují na školách všeho typu, poslouchání se neučí. Učil vás snad někdo, kdy a jak správně nastražit uši nebo kdy a co pouštět jedním uchem tam a druhým zase ven? Asi ne. Poslech se bere jako pasivní samozřejmost, které automaticky nabýváme díky tomu, že posloucháním trávíme víc než polovinu veškeré komunikace (Martin, 2009). To je samozřejmě absurdní! Zásadní zanedbání všeobecného vzdělání v oblasti poslechu je příčinou výkřiků typu „Ty seš snad hluchej!“ nebo „Posloucháš mě ty vůbec?“, případně anglických ekvivalentů “You’re not listening to me, are you?!” či “Did you hear a word I said?”, které jsou zřejmým důkazem naší neschopnosti rozlišit už samu schopnost slyšet od umění poslouchat. A to je zlé. Sloveso “hear” nám totiž skutečně představuje jen ono pasivní registrování zvuků kolem nás, zatímco pojem “listen” v sobě nese ohromné množství více či méně náročných procesů, jejichž cílem je ony zvuky pochopit, zapamatovat si je a v neposlední řadě je v budoucnu také umět využít. Například podle Josepha Wipfa (1984) posluchači musí “…discriminate between sounds, understand vocabulary and grammatical structures, interpret stress and intonation, retain and interpret this within the immediate as well as the larger socio-cultural context of the utterance…” Poslouchat tedy znamená aktivně dešifrovat sdělení, která někdo jiný říká. Toto dešifrování pak může někomu připadat snadnější než kupříkladu četba, protože mluvení je přeci jen svázáno menšími konvencemi i akademickými nároky než akademické psaní. Vyslovené myšlenky jsou většinou vyjadřovány v kratších větách (v přirozeném deklamování dlouhých souvětí nám spolehlivě brání potřeba dýchat) a mluvnické struktury bývají jednodušší. Při hovoru se někdy pleteme a pak se k chybám vracíme, vysvětlujeme, opravujeme, přeformulováváme, nebo když vůbec nevíme, používáme slovní vatu (kterou vůbec není třeba vnímat). K plnému porozumění nás také může navést intonace, tón hlasu nebo řeč těla. Několika výhodám poslechu však ve skutečnosti konkuruje nemálo překážek, o kterých je třeba vědět. První z pomyslných potíží, které brání snadnému poslechu, je naše mysl. Lidé prý myslí čtyřikrát až pětkrát rychleji, než jsou schopni mluvit (Duzer, 1997; Treuer, 2006). Při poslouchání jsme tedy schopni vyvíjet i několik souběžných aktivit a to nemusí být vždy výhodné. Nejlepší činností, které se lze při řeči mluvčího věnovat, je samozřejmě aktivní poslech (jenž se podobá aktivnímu čtení): to znamená, že si podvědomě stále ověřujeme, jestli chápeme dobře, co čím autor myslí; přemýšlíme nad tím, jestli s názory autora
Po s l e c h
99
Listening Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254537
souhlasíme nebo ne; vyhodnocujeme, co z vyslovených myšlenek se nám hodí ke studiu a co ne; a kontrolujeme, jestli jsou pro nás zaslechnuté informace zcela nové nebo jestli jen vyplňujeme informační mezery. Jinými slovy, v průběhu řeči, které nasloucháme, si současně tříbíme vlastní myšlenky. Jiný pohled na rychlost s sebou nese další obtíž. Rychlost poslouchání si totiž sami většinou nemůžeme vybrat. Mluvčí nás častují myšlenkami svým vlastním tempem, kterému se my, posluchači, musíme podřídit – a to není vždy snadné. V zásadě totiž existují dva extrémy, mezi nimiž se mluvčí pohybují. Na jedné straně nás svádí k úniku do světa vlastních myšlenek, popřípadě přímo ukládá k spánku monotónní tempo želví, druhým extrémem je pak nevídaná kadence některých „rétorů“, jejíž vinou nejsme schopni rozlišit slyšené zvuky od sebe, a tudíž se přestáváme o směsici překotného halasu zajímat. S rychlostmi řeči mezi těmito dvěma extrémy je vždy možné se nějak vypořádat. Další bariérou vycházející ze samotné podstaty mluveného slova je podstata zvuku. Zvuky tvořící slova mají v každé řeči své zákonitosti – vždy, dokonce i v angličtině, existuje nějaký systém, alespoň částečně funkční, který nám pomáhá se ve zvucích vyznat. Když daný systém neznáme, nemůžeme mu ani rozumět. Neboli při poslechu akademické angličtiny je třeba zapomenout na srozumitelně sladké zvuky mateřštiny a připravit se na cosi, co zní úplně jinak, tedy na druh zvuků, kterými disponuje jazyk anglický.1 Ačkoli bychom mohli výčet překážek v poslechu rozšiřovat téměř donekonečna, zmiňme se nakonec ještě alespoň o jednom relativně novém jevu, který nám dovednost aktivního poslechu značně ztěžuje. Tímto novým faktorem je tenčící se množství příležitostí, při nichž si můžeme aktivní poslech cvičit. Dříve se lidé sice poslechu neučili, ale každodenně ho cvičili – nic jiného jim taky nezbývalo. Dnešní komunikaci ale doplňují, a někdy jí dokonce dominují, technologické vymoženosti typu chatů, SMS zpráv2 a sociálních sítí, jejichž vinou poslechové dovednosti přestáváme často využívat (Williams, 2009). Neboli aktivní poslech se dnes dostal do pozice dovednosti nejen nenaučené, nýbrž současně netrénované, a tudíž mírně zakrňující. Navzdory mnoha zmíněným překážkám tu existují jisté útěchy. Například Mario Rinvolucri (2009) si aktivní poslech představuje jako vlévání řeky Mississippi do oceánu, kde “…the other person talking to me is the ocean coming in and I with my own schemata am the river coming down. And the act of listening is actually mixing of those two waters, is the mixing of the river water and the ocean water. And what we store in midterm memory is the mixture. Certainly not only ocean water…”. Podobnou představu o prolínání světů mezi mluvčím a posluchačem nám nabízí také Lidget Green, který tvrdí, že aktivní poslech není ničím jiným než hrou, při níž se snažíme uhodnout, co chtěl asi autor sdělit. Vždy totiž nezáleží jen na vyřčených slovech, ale také na důvodech, proč byla vyřčena, a na způsobu, jakým byla vyřčena. Z celkové situace si pak posluchač musí udělat obrázek, co asi mluvčí míní. Na pomoc při poslechu nám proto zavádí vedle tradičního common sense navíc instituci „rozumného porozumění“. Tato vtipná myšlenka je pak vysvětlena následujícím způsobem: “… different listeners, who hear the same thing, may have different ideas about what the speaker means. And that is ok, because these different ideas about the speaker’s meaning may all be reasonable. Now here’s the important thing: there is often no single correct understanding of a piece of language, but a number of possible understandings. The purpose 1 Základní průpravu k rozpoznávání anglických zvuků lze získat zejména při opakovaném sledování didaktického filmu My Fair Lady. 2 Pozor, v angličtině se běžně místo zkratky SMS používá výraz text, např. I will text you later.
Academic English
100
Akademická angličtina Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254537