„Zemřeš! Vzpomeň si na letce!“ radil mi Oly. Škoda že to nepomohlo, kdybych ho poslouchal, ušetřil bych si zlomenou ruku, několik omrzlin a fatální vyčerpání. „Promiň, Oly,“ omluvil jsem se znovu. Kamarád se ještě chvilku snažil, nabádal mě, abych zamknul a zahodil klíč. Ani tuhle radu jsem neposlechl, místo toho jsem upustil diktafon na zem. Z reproduktoru se ozvalo třísknutí. Potom zaskřípěly dveře – nejdříve jsem je otevřel jenom na úzkou škvírku, vzápětí dokořán. Zaslechl jsem vlastní kroky ve sněhu, postupně se vzdalovaly, až všechno ztichlo. Vyběhl jsem ze srubu, konec, finito. Jenomže to nebyl konec, spustila se další nahrávka. Překvapeně jsem zvedl hlavu: co ještě mohl diktafon nahrát? Z reproduktoru zazníval pravidelný zvuk, a každou sekundou sílil. Znovu kroky, tentokrát někdo přicházel. Na chvilku jsem ztuhnul, ale vzápětí mi svitlo. „Jsi idiot!“ vynadal jsem si. „Strašíš sám sebe jako idiot!“ Na diktafonu byla pořád zapnutá funkce automatického nahrávání. Hned jak přístroj zachytil nový, opakující se zvuk, spustil se. Právě jsem slyšel vlastní kroky, když jsem se po několika hodinách bloudění vracel do srubu. Mával jsem na něj, aby mě poznal, každou chvíli zakřičím: „To jsem já!“ Žádný křik, jenom kroky, byly čím dál blíž. Pootočil jsem hlavu – kde je křik, kdy zazní? Žádný křik nezazněl, kroky už byly u chaty, dusaly jeden za druhým, sebejistě, příliš sebejistě – takhle kráčí člověk s fungujícím zrakem. Nebyly to moje kroky. „Co to, do háje…,“ vyklouzlo ze mě, diktafon položený na prsou ztěžknul, najednou vážil tunu a studil jako ledová cihla.
105
karika_TMA_208.indd 105
19.10.2018 15:14:58
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254512