98
Začátky spolkaření
KAPITOLA II / PRVNÍ REPUBLIKA
se již naučil hospodařit se svým hlasem a kdy jsem nalezl potřebnou sebedůvěru. Docházení do nuselské jednoty Obce a Svazu mne ovšem přivedlo ve styk s ostatními pražskými i mimopražskými odbočkami, stejně jako s jinými organizacemi. Dr. Lev Sychrava mne brzy zatáhl do svého výtvoru, jímž bylo Pokrokové souručenství, sdružení organizací ideově příbuzných Obci legionářské. Byly zde pražské župy sokolské, jež se ovšem omezily na spoluúčast jen na některých podnicích souručenství, Volná myšlenka, kterou zde zastupoval Jaroslav Motyčka, jenž mne později zatáhl do této organizace, Kostnická jednota, Církev československá, a ovšem několik dalších organizací, na něž jsem blaženě již zapomněl. Když jsem začal pravidelně dojíždět do Berlína a navázal styky s Německou ligou pro lidská práva, byl jsem poslán Sychravou na Mezinárodní konferenci lig pro lidská práva v Paříži. Sychrava po mém návratu navrhl, abychom založili československou ligu pro lidská práva. Založili jsme ji, poslanec Patejdl18, předseda Československé obce legionářské se stal předsedou, Sychrava místopředsedou a na mne navalili jednatelství. Práce s tím spojena nebyla, protože celá organizace zůstala na papíře a působila jen jako propagandistická instituce ve službách ministerstva zahraničí. Později se stal předsedou prof. Rádl19, s nímž jsem tuto organizaci nakrátko obnovil roku 1933, když do Československa po Hitlerově příchodu k moci přibylo mnoho emigrantů z Německa a bylo potřebí něco pro ně učinit. Tato účast na spolcích a hlavně dojíždění na schůze a styk s lidmi, jejichž zájem o veřejné záležitosti nebyl profesionální, zabrala mi vždy více času, ale byla neocenitelná pro mou novinářskou činnost. Dostal jsem se do styku s lidmi, kteří četli, co psali moji kolegové a co jsem psal já, a tak získal mnoho důležitých poučení. Naučil jsem se vyjadřovat tak, aby mi rozuměli moji čtenáři, naučil jsem se psát, aby se to líbilo nejen, jako až dosud, kolegům v redakci a v kavárnách a v nejbližším okolí listu, ale především aby to přesvědčilo čtenáře. Dovedl jsem si při psaní představit, co tomu asi řekne pan učitel tam a tam, či rolník ten a ten. Myslím, že to byla důležitá průprava, protože mi připomenula, že je ještě jiný svět než nás profesionálů.
18 Josef Patejdl (1870–1940) – právník, za války v ruském zajetí začal organizovat legie; po osvobození vedl až do německé okupace Československou obec legionářskou; zahynul v koncentračním táboře Dachau. 19 Emanuel Rádl (1873–1942) – věhlasný biolog a myslitel, odpůrce nacionalismu, jako první upozorňoval na nebezpečí německého meziválečného radikalismu; autor četných filosofických spisů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254510
KAPITOLA II / PRVNÍ REPUBLIKA
Opozice v národní demokracii a vznik Národní strany práce
99
Opozice v národní demokracii a vznik Národní strany práce Národní demokracie vstupovala do republiky jako strana elitní, soustřeďující myslící a slušné lidi. Byla obestřena gloriolou slávy, jež připadla jejím vůdčím činitelům jako dr. Kramářovi, dr. Rašínovi a jiným. Ale od samého počátku našeho samostatného státního života byla pronásledována nezdary a potížemi. Strana byla zmítána vnitřními spory a volební výsledky byly od jedněch voleb k druhým horší a horší. Do určité míry to zavinila radikalizace našeho veřejného života po válce. Měrou ještě větší toho příčinou bylo, že se neosvědčilo dobře míněné, ale špatně promyšlené připojení malých politických skupin k Národní straně svobodomyslné. Vznik státoprávní demokracie byl stejným omylem jako předchozí volební kartel s národními sociály. Tak například realisté ve straně nikdy nezdomácněli a byli v ní rozkladným živlem. Velmi brzy se začali stahovat do strany národních socialistů, protože ta byla Masarykovi a Benešovi mnohem bližší než národní demokracie. Stejné potíže působilo splynutí moravské skupiny lidově pokrokové, jejíž předáci byli více orientováni na Hrad než na stranu. Mezi státoprávními pokrokáři, kteří ideologicky i společensky byli straně nejblíže, byla hrstka pošetilých ba hysterických křiklounů, kteří straně způsobili nejednu trapnou chvíli. Strana byla hodně nejednotná a přitom vystavena náporu skoro všech ostatních skupin a ovšem i míst ve státě nejvyšších pro svůj odpor proti politice centralizace, podporované hlavně socialisty a Hradem, jakož i pro své rozpory se zahraniční politikou dr. Beneše a Masarykovou a Benešovou linií „nezasahování“ do vnitřních poměrů Ruska. Dr. Kramář prohrál svůj spor o zachování samosprávy, zejména zemské, a teprve pozdější doby dokázaly, jak měl pravdu a jak uchování ba zvětšení samosprávy mohlo ulomit hroty pozdější agitaci pro autonomii Slovenska. Dr. Kramář prohrál také svůj spor o politiku intervence v revolučním Rusku a o celou koncepci naší zahraniční politiky. Také zde se ukázalo po letech, že měl pravdu on a ne výhradně oprávněný a doživotní ředitel zahraniční politiky státu. Protože národní demokracie byla jedinou československou stranou, jež otevřeně a důsledně kritizovala zahraniční politiku republiky, zejména pak její přátelství k Sovětům a slepé spoléhání na nedochůdče, jemuž se říkalo Společnost národů, byla vystavena veřejným útokům, ale také hodně neveřejným pokusům, dirigovaným hlavně z ministerstva zahraničí, jež měly stranu rozložit. V obraně proti tomu zašla však strana, nebo alespoň její pravé křídlo, někdy trochu dále, než bylo zapotřebí, a pravicoví extrémisté vnesli do projevů strany a jejího tisku ráz tak nedůstojný, že to jen přiostřovalo rozpory ve straně a zhoršovalo její postavení ve veřejnosti. Mnoho lidí odpuzovala neurvalost novinářských polemik, v nichž vynikal zejména poledník Národní demokracie
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254510
100
Opozicev národnídemokraciia vznikNárodnístranypráce
KAPITOLA II / PRVNÍ REPUBLIKA
a jeho hlavní polemické práče Karel Juda. Ten pán mne jednou úvodníkem slavnostně vyloučil z národa, načež se pak s klidem přidal k československým socialistům a skandalizoval své někdejší národnědemokratické chlebodárce. Značnou vinu na smutných poměrech ve straně měli generální tajemník strany František Hlaváček a politický ředitel Národních listů František Sís. Hlaváček se jako významný činitel v italských legiích dostal do rozporu s dr. Benešem, ale pak se s ním usmířil, když přestal být generálním tajemníkem národní demokracie. František Sís byl před válkou generálním tajemníkem Národní strany svobodomyslné a po válce v sobě objevil sklony skoro fašistické. Znal jsem dobře jeho sestru Miloslavu, jednu z našich nejschopnějších novinářek. I jeho bratr Vladimír, redaktor Národních listů, byl mým velmi dobrým přítelem. Ještě v prvních dnech okupace mi opatřoval bulharský pas, abych na něj vyjel do zahraničí. A tak byla národní demokracie oslabována na všech stranách. Mnozí voliči se od ní odvrátili a slušný počet členů, kteří chtěli zůstat věrni starým tradicím strany myslících a slušných lidí, se buď stáhl stranou, nebo se seskupoval do nejrůznějších opozičních frakcí. Strana tak přicházela o mnoho cenných příslušníků. Přitom však měla v hlavní své politické linii pravdu, ale projevovala přímo udivující talent prohrávat vyhrané kampaně nadsazováním a přeháněním. Se dvěma opozičními skupinami jsem se dostal do styku, ač jsem se do té doby vždy vyhýbal přímé politické činnosti. Koncentroval jsem se na novinaření a soudil jsem, že novinář má o politice psát, ale nemá však politiku přímo provádět. Proto jsem důsledně odmítal každé pozvání na schůze stranických organizací a šel-li jsem někam, tak jen jako novinář ve výkonu svého zaměstnání, nebo jako přednašeč o něčem, co bylo v mém přímém a bezprostředním oboru. Nemohl jsem se však vyhnout styku se skupinou mladé generace národnědemokratické, seskupené kolem listu Zítřek, jenž byl později přejmenován na Demokratický střed. Tuto skupinu vedli poslanec dr. Schieszl20, jenž se stal přednostou kanceláře prezidenta republiky, historik dr. Jaroslav Werstadt21, jenž do národní demokracie přišel se státoprávníky a který ještě roku 1919 vzbudil u masarykovských pochlebníků značnou nelibost svou brožurkou Od „České otázky“ k „Nové Evropě“, v níž dokazoval, že Masaryk svou účastí na odboji změnil své stanovisko. Byl jsem organizačně velmi ne20 Josef Schieszl (1876–1970) – právník a příslušník hnutí realistů; po vzniku Československa se angažoval v levicovém křídlu národní demokracie; již v srpnu 1920 však stranu opustil a vstoupil do služeb Kanceláře prezidenta republiky; v roce 1926 krátce zasedl jako ministr sociální péče v úřednické vládě; po roce 1938 zcela odešel z politického života. 21 Jaroslav Werstadt (1888–1970) – historik, novinář a publicista; zasloužil se o vznik Archivu národního osvobození; badatelsky se věnoval zejména odboji za světové války; působil v redakci Českého časopisu historického a Naší revoluce; po nacistické okupaci byl uvězněn v Buchenwaldu, kde strávil celou druhou světovou válku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254510