Dávat koním křídla (Ukázka, strana 99)

Eva a tři sestry

„Šťastní na koních skáčí, nešťastní pěšky se vláčí.“

97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254494

V páté kapitole jsme se v souvislosti s Václavovým odchodem na vojnu zmínili o tom, že ho odváděli od Koroka. Nikoli od milovaného děvčete, protože takové, na které by vážně pomýšlel, tenkrát ještě neexistovalo. Dalo se však předpokládat, že tento stav nebude trvat věčně, že se může v blízké budoucnosti radikálně změnit. K tomu také došlo. A to v době, kdy se Véna a Korok připravovali na svou první Velkou pardubickou. Ne na tu, která se nakonec nekonala, nýbrž na tu v roce 1969, která se uskutečnila. To sice ještě vojákoval v Mikulově, ale jako každý mazák v poslední čtvrtině svého ne právě dobrovolného pobytu v zeleném už netrpělivě stříhal krejčovský metr.

Tehdy přišla do Těšan a posléze i do Šinkvic na praxi studentka Vysoké školy zemědělské v Brně Eva Prachtelová, rodačka z Jihlavy. Z té její moravské strany, jak pozdější paní ing. Eva Chaloupková nikdy neopomněla a neopomíná zdůraznit.

Miláček Srieň Evu Prachtelovou zajímaly dostihy už dříve. Začalo to vlastně tím, že jako budoucí zootechnička měla na fakultě, stejně jako její studentští kolegové nikoli povinný, nýbrž doporučený, a školou dokonce také zaplacený výcvik jízdy na koni v některém z brněnských jezdeckých oddílů. Aby se ve svém pozdějším zaměstnání dokázali na koních přesouvat mezi farmami. Eva chodila do Jezdeckého oddílu Moravan. A tam byl kůň, který její vztah k dostihům probudil.

Jmenoval se Srieň a pocházel, stejně jako Korok, kterého Eva ovšem tehdy ještě neznala, z motěšického chovu. Srieň byl také ryzák a měl za sebou několik závodů v military. Při jednom z nich shodil svého stálého jezdce do vody, a ten se na něho kvůli tomu prý hrozně naštval. Srieň byl ovšem úžasně milý, hodný a neuvěřitelně poslušný kůň. Právě proto Evu tak zaujal.

Na jízdárně bylo možné ho jezdit bez udidla, otěže měl zapnuté do ohlávky.

Eva tenkrát ještě nic neuměla, o ježdění v sedle neměla do té doby ponětí.

Se Srieněm však stačilo jenom mluvit. Prostě se jenom řeklo, co má udělat.

On ten pokyn ihned pochopil a vzápětí vše také perfektně provedl. V tomto ohledu dokonale rozuměl lidské řeči. Řeklo se mu třeba: překrok!, práce na dvou stopách!, holeň dáš tam a tam!, druhou holeň tam a tam! A on jen poslušně, ochotně a naprosto bezchybně všechny ty příkazy plnil.

Jednou přišla Eva do stáje a jako vždy se ze všeho nejdřív hnala k Srieňovu boxu. S rohlíkem, který byl jeho nejoblíbenější pochoutka. Jenže Srieň

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254494

Eva a tři sestry

v boxu nestál. Na jeho místě byl jiný, úplně cizí kůň. Eva se pak dověděla, že jezdecký oddíl Srieňa prodal, respektive vyměnil za jiného koně. Jejího milovaného Srieňa odvezli na Školní statek ve Vsetíně, a tam ho začali připravovat pro překážkové dostihy.

Proto potom kvůli Srieňovi, po němž se jí stýskalo, začala jezdit po všech dostihových závodištích, na kterých startoval.

Měl rád cukr a jablíčka „Po třetím ročníku na fakultě jsme měli v létě šestitýdenní praxi k diplomce, kterou už jsme si tehdy měli začít připravovat. Mě přidělili na Státní statek Židlochovice, hospodářství Jalovisko. Když ale v Židlochovicích zjistili, že mým největším zájmem jsou koně, převedli mě do Těšan. Odtamtud to bylo nějakých čtyři nebo pět kilometrů do Šinkvic, a tam jsem po té povinné praxi trávila skoro vždycky zbytek odpoledne. Bydlela jsem v Těšanech na statku a do Šinkvic, do Šinkvického dvora, jsem chodila pěšky. Někdy jsem šla po silnici, občas mě aspoň kousek cesty, ke křižovatce, svezl traktor. Častěji jsem se tam ale vydávala přes vinohrady. Byly to dvě příjemné asi hodinové procházky každý den. Zvlášť ta přes vinohrady. Vedla sice členitějším terénem, byla však o něco kratší.

V Šinkvicích tehdy byli dostihoví koně, chovné klisny i hříbata. Korok stál pochopitelně na dostihovce, jak se tady říkalo. Měl tenkrát za sebou několik úspěšných sezón, bylo mu sedm, ale nejlepší a nejdůležitější chvíle jeho kariéry ho teprve čekaly. Stáje tu byly postavené do čtverce, všechno bylo soustředěné do jednoho komplexu na velkém, také čtvercovém dvoře.

Dostihová stáj, volná stáj, ve které tehdy byly ještě také jalovice, a chovná stáj. Později se tam všechno přebudovávalo na boxové stáje. Ve čtvrté části celého komplexu byly byty pro zaměstnance. V jednom z nich, velkém a moc hezkém, jsme později s Vénou a s oběma dětmi bydleli.

Véna byl tehdy ještě na vojně v Mikulově a domů, vlastně spíš hlavně za Korokem, dojížděl víceméně jenom na víkendy. I proto jsem Koroka poznala dřív než Vénu. Už během prvních dnů, co jsem do Šinkvic docházela, byl Korok, o kterém jsem věděla, že vyhrál hodně dostihů včetně Ceny Vltavy při Velké pardubické v roce 1967, brzy můj kamarád. Kvůli němu jsem vždycky měla plnou kapsu cukru, a také jsem mu nosila jablíčka, která jsem posbírala cestou z Těšan. To naše přátelství určitě ještě urychlilo a utužilo, protože on si na obojí velice potrpěl. Když pak ale po několika dnech zaslechl

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254494