Rubikon (Ukázka, strana 99)

RUBIKON

Krvavá lázeň u Kollinské brány rozhodla. Sullovi nepřátelé už neměli v Itálii žádná další vojska, s nimiž by mohli ve válce pokračovat. Jakmile začali být samnitští vojáci zajímáni, stal se Sulla absolutním a nesporným pánem Říma.

Šťastlivec Sulla U Kollinské brány byly zajaty tři tisíce Samnitů. Další tři tisíce – šlo o samnitské zálohy – se vzdaly, když jim Sulla slíbil, že se jim nic nestane. Jakmile však tito Samnité opustili své opevnění, byli pozajímáni a odvedeni k ostatním zajatcům. Všichni byli uvězněni na Martově poli. Tato planina při řece Tibeře se táhla severním směrem vně hradeb lemujících Kapitol. Ani po své porážce nebyli tedy Samnité vpuštěni do Říma.

Sullova zásadovost v této věci byla paradoxem. Ozbrojení muži nesměli nikdy vstoupit do města, pokud nešlo o římské občany oslavující přehlídkovým pochodem svůj vojenský triumf. Toto tabu poprvé porušily v roce 88 př. n. l. právě Sullovy legie. S výjimkou oslavy triumfu však v minulosti vždycky platilo, že Řím je pro vojáky uzavřen. Již od dob králů bývalo zvykem, že civilisté, kteří měli složit přísahu a tak se stát vojáky, se shromažďovali na pláni boha války Marta, zvané Campus Martius. Zde jim byly přidělovány hodnosti podle jejich bohatství a postavení, protože ve válce, stejně jako v míru, platilo, že každý musel znát své místo. Na vrcholu vojenské hierarchie se nacházeli muži natolik bohatí, aby si mohli dovolit koně. Říkalo se jim equites, „jezdci“. Pod jezdeckou třídou se nalézalo pět tříd pěchoty a na spodku pyramidy pak byli občané tak chudí, že si mohli pořídit jen prak a pár kamenů do něj – ti se nazývali proletarii. Těchto sedm tříd se dále dělilo na jednotky zvané centurie, „setniny“. Ty dovolovaly, aby byl s výjimečnou přesností vyjádřen status toho či onoho jedince. Ani dlouho poté, co třídy a setniny přestaly tvořit základnu římské armády, nedokázali se Římané přimět k tomu, aby tento dokonale vyhovující systém zrušili. Místo toho zůstával jádrem jejich politického života.

Bylo přirozené, že existovalo jen málo občanů, kteří by nesnili o tom, že po onom žebříčku vylezou výš, pokud možno až na nej98

Rubicon-tisk.p65

98

25.10.2005, 12:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254480

R O D Á K Ů V N ÁV R AT

vyšší příčku. Čím výše se Říman vyšplhal, tím krásnější vyhlídky se před ním otevíraly a to jej podněcovalo, aby šplhal dál. Stal-li se člověk jezdcem, bylo náhle možné stát se členem senátu. Byl-li člověk senátorem, vyhoupla se na obzoru neodolatelná vyhlídka na některý z vyšších úřadů, jako byl úřad prétora, či dokonce konzula. Pro republiku bylo příznačné, že největší privilegium, které dokázala jednotlivci udělit, byla příležitost nechat o sobě hlasovat svými spoluobčany, a tak získat ještě větší slávu. Příznačné rovněž bylo, že za známku neúspěchu se považovalo, když člověk přišel o třídu, kterou zdědil po svém otci.

Na rovném a otevřeném prostranství Martova pole stálo jen několik staveb. Největší z nich byla ohrazená prostora, uvnitř mnohokrát přepažená a s uličkami mezi jednotlivými sektory. Připomínala objekty k ustájování dobytka a Římané ji nazývali Ovile neboli „ovčinec“. Zde se konaly volby římských úředníků. Voliči procházeli uličkami do oddělených bloků. Pro římskou republiku byla typická složitost, a tak i dělení voličů na bloky bylo u každých voleb jiné a pro nezasvěceného zmatené. Když se například volili tribunové lidu, dělili se obyvatelé dle kmenů. Co do původu šlo o jednotky úžasně staré, během století výrazně pozměněné, tak jak to Římané s oblibou činili, když se jejich říše rozrůstala a měnila. Když bylo volební právo uděleno též Italikům, byly kmeny reorganizovány znovu, aby se tak zareagovalo na příliv nového obyvatelstva. Každý člen kmene měl hlasovací právo. Protože se však v „ovčinci“ muselo hlasovat osobně, mohli si jen nejbohatší z lidí žijících mimo Řím dovolit do Říma přicestovat a své hlasovací právo zde uplatnit. Většině Římanů to však připadalo spravedlivé. Nejbohatší koneckonců nejvíce přispívali na republiku, a tak se obecně souhlasilo s tím, že by jejich názory měly mít největší váhu. Větší váha volebního hlasu byla další z výhod vyššího postavení.

Tato skutečnost byla nejzřetelněji patrná na volbách do nejvyššího úřadu. Právě při těchto volbách byla původní funkce tříd a setnin udržována v jakémsi posmrtném životě. Při volbě konzulů se občané shromáždili týmž způsobem, jako když se jejich předkové chystali do války. Přesně jako v dobách králů zazněla při úsvitu polnice a svolávala je na Martovo pole. Nad pahorkem zvaným Janikulum, jenž se rozkládal za řekou Tiberou, zavlála rudá vlajka. Ta signali99

Rubicon-tisk.p65

99

25.10.2005, 12:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254480

RUBIKON

zovala, že v dohledu nejsou žádní nepřátelé. Občané se pak seřadili, jako kdyby se chystali do bitvy, nejbohatší vpředu, nejchudší vzadu. To znamenalo, že to byly vždycky vyšší třídy, kdo jako první vcházel do Ovile. A to nebylo jediné privilegium vyšších tříd. Jejich hlasy měly takovou váhu, že obvykle rozhodovaly o výsledku voleb.

Následkem toho bylo často téměř zbytečné, aby se ostatní třídy voleb vůbec účastnily. Nejenom, že jejich hlasy představovaly jen zlomek hlasů, jimiž disponovali jezdci, ale jen zřídkakdy byly nižší vrstvy vyzvány, aby je vůbec odevzdaly. Protože za den, který strávili ve frontě před volebními boxy, nedostali žádnou finanční náhradu, většina chudých nutně docházela k závěru, že mají na práci lepší věci. Jezdci s tím nepochybně souhlasili.

Pro ty, kteří si mohli dovolit podlehnout volební horečce a hlasování se zúčastnit, však napětí volebního dne představovalo jeden z nejvíce vzrušujících zážitků římského občanského života. Kandidáti v obzvláště vybělených tógách, všudypřítomné davy jejich příznivců, volební vřava plná povyku i posměšných poznámek – to vše vytvářelo neopakovatelnou atmosféru volebního dne. Teprve na sklonku dne hlasatelé oznámili výsledky voleb – úspěšní kandidáti byli nato přivítáni hlučným jásotem a za pokračujícího provolávání slávy je davy doprovodily z Ovile na Kapitol. Většina voličů se obvykle rozhodla vyčkat tohoto působivého vyvrcholení volebního dne.

Bylo-li však horko a davy nohama vířily hnědý prach, vyžadovalo to patrně dost energie. Martovo pole veřejnosti příliš velké pohodlí nenabízelo. Většina unavených voličů proto obvykle zamířila do komplexu vládních budov zvaných Villa Publica. Ten se nacházel hned za Ovile a od okolí jej oddělovala zeď. Zde mohli unavení voliči v klidu klábosit, ovívat se či se schovávat do stínu.

A právě sem nařídil Sulla přivést po bitvě u Kollinské brány samnitské zajatce. Byli umístěni do ústřední budovy komplexu se čtvercovou dvoupatrovou vstupní halou. Její místnosti byly naprosto nevhodné k tomu, aby sloužily jako cely pro válečné zajatce. Nádherné sochy a obrazy, jež tyto místnosti zdobily, svědčily o tom, jak důležitou úlohu tyto prostory v životě římské republiky hrály. Právě zde se totiž udržovala a revidovala její hierarchická struktura. Každých pět let se sem musel jít každý občan zaregistrovat. Musel rovněž uvést jméno své manželky, počet svých dětí, svůj movitý i nemovitý 100

Rubicon-tisk.p65

100

25.10.2005, 12:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254480