točňuje podľa zákona odpudzovania, je vyvrátením vládnúcich omylov a nesprávnych teórií. Ak sa Faust stane umelcom, zaslúžili sa o to nákazlivé príklady majstrov. V umení sa pokrok uskutočňuje podľa zákona príťažlivosti, napodobňovaním, nasledovaním, obdivovaním milovaných diel.“ (Boris Pasternak, Doktor Živago. Vydalo nakladatelství Tatran jako 2. svazek Knižnice svetových bestsellerov. Bratislava 1969, s. 271. Deviata časť, kapitola 7.)
Asi před deseti léty jsem slyšel několik přednášek o Pasternakovu Doktoru Živagovi. Autor vzpomínal překladů Shakespearových dramat, kterým se Pasternak věnoval po řadu let. Své překladatelské úsilí dovršil knihou o Shakespearovi. Pokud jde o Doktora Živaga, zdůrazňoval autor, že je to ruská skutečnost viděná očima Hamleta a Krista. Hamleta nechápal Pasternak jako romantického rozervance, nýbrž jako uvědomělého mstitele svého otce-vladaře. Když jsem viděl poprvé v roce 1968 filmovou verzi Živaga, hledal jsem v ní onu ruskou skutečnost viděnou zrakem Hamletovým a Kristovým. V režisérově pojetí však není tento pohled náležitě patrný. Západní člověk nedovede podat dobře ruskou skutečnost. Západní dílo o Rusku působí ještě věrohodně, když podává život ruských aristokratických kruhů. Když však hovoří o ruském lidu, zůstává vzdáleno skutečnosti. Toto tvrzení vztahuje se do určité míry i na filmovou verzi Doktora Živaga. Ruská skutečnost není zachycena ve filmu v celé své syrovosti. Hudba provázející obrazy filmu posouvá děj psychologicky do jiné roviny. Ruskou skutečnost v jistém smyslu uhlazuje a oslazuje. Působí to hlavně nejlíbivější melodie, která se ve filmu často vrací a která má funkčně svůj význam jako stále znovu se vynořující vzpomínka na zemřelou (Živagovu) matku. Význam této vzpomínky je hudebně vzhledem k ději knihy 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254444