„Kolik tak může být hodin, nevíš, Karle?“ uvažuji o dalším postupu. „Tomáši, já už bych dneska dál nejezdil,“ tváří se Karel ustaraně, až mu na čele nabíhají vrásky. „Já už na to prostě nemám.“ Trochu mě štvalo, že se takhle divně rozpojíme, to se nám na vodě ještě nestalo, na druhé straně jsem ale Karlovi musel dát za pravdu. Byli jsme už oba pěkně utahaní a promoklí a kdo ví, co by nás na řece s přicházejícím večerem ještě čekalo. Kdybychom tak věděli, jak daleko Mára s Jirkou dojeli, dalo by se třeba uvažovat o tom, že je ještě doženeme, ale takhle… Telefon si s sebou Karel nebral a mně se ten můj někdy kolem poledne vybil. Možnost spojení s druhou částí výpravy nulová. Takhle je to s mobilem vždycky, když jej opravdu potřebujete. Na vlastní kůži to zažil Jirka, když se na jedno ze svých nesčetných rande vypravil z Moravy do Prahy. S vyvolenou se naživo nikdy neviděli, ale psali si spolu na jednom z chatovacích portálů a vyměnili si fotku a číslo. Sraz měli přirozeně pod koněm, a když tam tak Jirka nějakou chvilku postával a chtěl se podívat, zda mu nepřítomná slečna nepíše omluvnou zprávu, zjistil, že si zapomněl nabít telefon. Podle fotky s nízkým rozlišením, kterou si předchozí den prohlédl, se lidé pod koněm špatně poznávají a Jirka začal nervózně přešlapovat. Tři a půl hodiny ve vlaku a značná část kapesného za jízdenku jej přiměly, aby hned neodešel. A pak, světe, div se, po hodině a něco slečna dorazila! Jirku podle nervózního přešlapování poznala na první pohled a přivítala ho s protáhlým obličejem: „Tak to seš ty? Promiň, drobet jsem se zdržela.“ Zklamání panovalo i na druhé straně, fotky z počítače holt některé věci neukáží, a Jirka si toužebně přál, aby ten den do Prahy býval nejezdil. V kalkulaci ale stále figurovaly tři a půl hodiny ve vlaku a ty také nakonec rozhodly, že se šlo do kina.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254428