Kdo bojuje, vyhrává (Ukázka, strana 99)

Ten den ani na vteřinu nemyslím na to, že jsem nemocná a mám rakovinu. V jednu hodinu odpoledne pro mě přijíždí sestřička. „Tak jdeme na to!“ říká s širokým úsměvem. Radostně si sedám do křesla, v němž mě veze na sál. Petr jde s námi a před sálem si sedá na lavičku, kde má počkat. Jsem ráda, že se mnou byl aspoň po dobu toho dlouhého čekání.

Na operačním sále mě obklopuje plno doktorů. Jsme domluveni na spinální narkóze, tedy bez celkového uspání. Nemohu si přece nechat ujít příchod Stellinky na svět.

Ještě než si z křesla přesednu na postel, ptám se, jestli si můžu nechat šátek, abych se cítila lépe. Nikdo s šátkem nemá problém a přípravy mohou začít. Pak už mě čeká injekce do páteře. Vždycky jsem na takové věci byla strašpytel, ale překvapivě je to hračka. Oblékám si zelený plášť, lehám si na postel a jsem připravená. Doktoři mě přikrývají velikánskou plachtou a já cítím jen neurčitý tlak a pohyby. Do očí se mi hrnou slzy. Celou dobu u mě stojí velice „Slečno, milá anestezioložka a drží mě za ruku. máte

„Slečno, máte nádhernou holčičku,“ říká dojatě a já slyším první pláč své dcery, nádhernou svého tak vytouženého dítěte. holčičku,“

Jsem mámou! Brečím štěstím. Hned, říká dojatě jak je Stellinka venku z bříška, ukazují mi a já slyším ji a během šití ji umývají, měří a připravují. první pláč Přichází pan doktor a říká, že má problémy s dýcháním a musí ihned do inkubátosvé dcery... ru. Stíhám jí dát ještě rychle první pusinku a musím ji nechat odnést.

Ovládá mě obrovská vlna úzkosti, protože to je poprvé, kdy nejsme spolu. Tolik se bojím, jestli bude v pořádku. Obviňuji se, že jsem musela porodit o čtyři týdny dříve, a že kdybych nebyla nemocná a porodila v termínu, nic takového by se nestalo. Tak moc ji chci obejmout, mít ji u sebe, představit se jí a poděkovat za to, jak strašně moc je statečná.

Odvážejí mě na JIP. Hledám na chodbě Petra, ale ten už je samozřejmě u Stellinky. Na pokoji se mnou leží další dvě maminky, které rodily těsně přede mnou.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254422

Po chvíli za mnou pouštějí Petra. Říká mi, že máme tu nejkrásnější holčičku na světě a že mi od srdce za takový nádherný dar děkuje.

Podávám mu svůj mobil a prosím ho, aby mi ji šel aspoň vyfotit. Už má ale spoustu fotografií ve fotoaparátu, a já si ji tak mohu aspoň prohlédnout. Je tak sladká a nádherná. Když vidím, jak spokojeně v inkubátoru odpočívá, jsem na sebe pyšná, že i přes takovou zákeřnou nemoc jsem dokázala přivést na svět další bojovnici. Petr mi přináší mobil s novými fotkami a jede slavit. Však je také co! Já zatím po celé rodině a kamarádkách rozesílám fotky a dostávám spoustu gratulací.

Pár hodin po zákroku začínám mít velké bolesti, ale jsem přesvědčena, že když už zvládám boj s rakovinou, tohle bude hračka. Je to ale čím dál horší. Chci se pořád držet, protože ta bolest za tak nádhernou holčičku stojí, ale později už to vážně nejde. Prosím sestřičky, ať mi dají nějakou injekci proti bolesti. Nemohu se ani pohnout. Nechala jsem ji zajít příliš daleko a ta je teď tak rozjetá, že už se nedá zastavit.

Ještě než jdu spát, přichází za mnou pan doktor z oddělení, kde je Stellinka. A nemá pro mě dobrou zprávu. „Holčičce se potíže s dýcháním zhoršily, takže musela být přemístěna na jednotku intenzivní péče,“ informuje mě.

Po jeho odchodu mám ještě větší výčitky a přepadá mě nezastavitelný pláč. Celé těhotenství jsem ji vídala na fotkách z ultrazvuku a teď, když konečně přišla na svět mezi nás, ani v den porodu nemůžu být s ní. Na sále jsem jí stihla dát jen letmou pusu a to bylo vše. Jsme od sebe takový kousek, ale mně to najednou připadá, jako kdyby byla na druhém konci světa. Mám pocit opuštěnosti. Celou dobu byla mojí velkou součástí a teď ji nemám ani v bříšku, ani u sebe. Leží v inkubátoru, který ji drží v bezpečí. Je teď na doktorech, aby jí pomohli. Nemohu to být já, ale oni. Poporodní emoce mnou cloumají a já jsem stále naměkko. Přes všechny bolesti, které po císařském řezu prožívám, se snažím co nejdříve a nejrychleji usnout, abych se dočkala našeho, snad zítřejšího, setkání. „Dámy, budíček, jdeme do koupelny,“ zahalasí sestřička v půl šesté ráno.

Po zákroku jsem byla tak unavená, že jsem celou noc tvrdě prospala. První pocity, když se zvedám z postele, jsou šílené. Nesnesitelná 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254422

toru Stellinka v inkubá bolest, která se snad ani nedá vydržet. Něco takového jsem ještě nikdy nezažila. Nemohu se nadechnout, pohnout, je to strašné. Opírám se o sestřičku a celou cestu do koupelny ze všech sil zatínám zuby, abych to nějak zvládla. „Teď je ze mě máma, tak musím být statečná!“ povzbuzuji se v duchu.

Když na sebe pouštím sprchu, je to veliká úleva. Ale ještě líp mi je, když se vracím zpátky do postele. Není to vážně nic příjemného. Takové bolesti jsem absolutně nečekala.

Poté přichází na pokoj sestřička se dvěma vozíky s miminky. Dovezla je maminkám, které leží vedle mě.

Stellinka mezi nimi samozřejmě není. Přijde mi to hrozně líto. Začínám opět hystericky brečet, chci už tak moc vidět svoji holčičku a chytit ji aspoň za ručičku, ať ví, že jsem tady s ní. Maminky mezitím zkoušejí začít kojit, což já kvůli nemoci bohužel také nemohu. Laktace mi byla zastavena hned po porodu.

Když sestra vidí můj smutek a proud slz, přichází za mnou a říká, že na JIPku zavolá. Je tak moc hodná. Po rychlém telefonátu za mnou běží s vozíkem a větou: „Jdeme se podívat na vaši holčičku.“ Zářím radostí! I přes všechnu bolest se lehce přehoupávám z postele na sedátko. Tak moc mě to za Stellinkou táhne, že překonám všechno. Po porodu jsem ji viděla jen na pár vteřin. Když mě vezou na oddělení, jsem jako v extázi, že si Stellinku konečně prohlédnu pořádně a všechno jí řeknu pěkně z očí do očí. Vykládala jsem si s ní dlouhých osm měsíců v bříšku, ale teď už mě může opravdu poslouchat.

Na oddělení JIP mě všichni vítají s širokým úsměvem a hned mě směrují k inkubátoru, v němž Stellinka leží. Srdce mi buší jako zběsilé. Sestra mě veze až k inkubátoru a pak nás nechává o samotě. Stellinka je tak strašně maličká a tak krásná! Spokojeně spinká. Jsem tak dojatá. Je to ten nejkrásnější človíček, jakého jsem kdy viděla. Můj 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254422