Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254421
5 ŘEČ TĚLA Každý z nás samozřejmě ví, jak stát. Když však chceme předstoupit s projevem před veřejnost, tak se naše tělo najednou začne chovat divně a my jsme podivně nesví. Často nevíme, co dělat s rukama, a některé části našeho těla nám připadají úplně cizí. Jak už víme, to vše je součástí naší reakce „útoč, nebo uteč“. Máme pocit, že na nás publikum útočí (posuzuje nás) a naše nervy jsou na pochodu. Máme pocit, že jsme v nebezpečí. Trochu se to podobá snu, kdy se nám zdá, že jsme na ulici nazí. Když chceme udělat dobrý dojem na nového klienta, obvykle se usmějeme a při podávání ruky se mu díváme do očí. Problém je v tom, že při tom vysíláme i spoustu dalších, nevědomých signálů našeho těla, kterých si druzí okamžitě instinktivně všimnou. Když máme například stejný postoj jako někdo, kdo pro ně v minulosti představoval hrozbu, například jejich učitel nebo kolega, zaujmou k nám podvědomě nepřátelský postoj. A samozřejmě to platí i obráceně. Když se budeme pohybovat jako někdo, koho měli rádi, tak se naše setkání odehraje v daleko příjemnější atmosféře. Není možné znát osobní historii druhého člověka nebo dokonce všech lidí z publika, ale vždy bychom se měli snažit vysílat otevřené a jasné signály řeči těla. Existuje řada studií o tom, jak publikum reaguje na různé řečníky.
Řeč těla / 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254421
Možná, že budete znát tu nejznámější z roku 1967 od dr. Alberta Mehrabiana. Podle této studie si publikum o řečníkovi udělá názor, který se z 55 % zakládá na jeho řeči těla, z 38 % na jeho hlasu a z pouhých 7 % na tom, co říká. Kdyby to byla pravda, znamenalo by to, že 93 % sdělení někoho, kdo mluví cizím jazykem, bychom mohli pochopit z řeči jeho těla a tónu jeho hlasu. Ve skutečnosti byly tyto údaje zjištěné při pokusu, kdy řečník záměrně vysílal rozporuplné signály. Proto je nelze považovat za příliš přesné. Na druhé straně však nelze pochybovat o tom, že velká část úsudku publika je založena na vizuálním dojmu. Lidé obvykle věří tomu, co vidí. Když kývneme a řekneme „ne“ nebo zavrtíme hlavou a řekneme „ano“, budou spíš věřit tomu, co dělá naše hlava, než tomu, co říkáme. Když řekneme: „Tohle je hrozný měsíc.“, tak to vezmou jako fakt a dál nad tím nepřemýšlejí. Ale když řekneme: „Tohle je hrozný měsíc.“, a pak na ně s úsměvem mrkneme, budou si myslet, že to říkáme ironicky a že ve skutečnosti je to měsíc skvělý. Publikum bude vnímat rozpor, pokud řekněme něco, ale budeme při tom vypadat, jako bychom vyjadřovali něco jiného. Lidé si to nemusí ani příliš uvědomovat, v jejich podvědomí však bude vrtat červ pochybnosti. A úsměv samozřejmě musí vyzařovat z celého obličeje. Když řeknete se smutnýma očima, že jste šťastní, tak lidé budou věřit vašim očím, přestože máte na rtech úsměv. V roce 1960 se v americké televizi odehrála debata mezi Johnem F. Kennedym a Richardem Nixonem a oba prezidentští kandidáti odpovídali dobře. Průzkum veřejného mínění provedený druhý den však vykázal naprosto odlišné výsledky mezi televizními diváky a rozhlasovými posluchači, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254421