I John seděl na břehu, se světlem prozářeným mořem u nohou a černou skálou za zády, a poslouchal: „… je krásně teplá, jako ve vaně, a úplně mělká – Hester, tak to zkus…“ „… a podívej, tahle je kropenatá jako vajíčko, Evo, už jsi něco takového někdy viděla?“ „… podle mě zavinutec… a jestli dneska vůbec nebudu hrát, zítra to bude hrůza, úplně mi ztuhnou prsty a budou hrozně bolet…“ „… já tam nejdu, je mi jedno, že je teplá a mělká. Je to tak, zavinutec – kolik jich tam máte? Tyhle lastury se používaly k věštění budoucnosti, jenom se to musí umět.“ „Spadla lžička do kafíčka, udělala žbluňk… tamtu mi dal Walker, vidíš? Máš ji u nohy…“ „Aha, John už zase spí. Kam jste mi dali cigarety?“ „… udělám si z nich náhrdelník, takhle, možná dám doprostředka hvězdici…“ „Celý den bez muziky. Taková ztráta času.“ „Kam sis je dal, tam je máš. Najíme se? Mám hlad a chleba ještě nevychladl… tak si zpívej, Evo, lidé si zpívali, než vynalezli nástroje… ne, nebuďte ho, nebuďte zlí!“ „… zpívat se mi nechce, bolí mě hlava. Prosím tě, můžeš to foukat na druhou stranu?“ „Aspoň to zažene mouchy.“ „… a mimochodem, kde je Alex?“ 105
Perryová_Po_mně_potopa_vnitřek.indd 105
08.10.2018 9:54:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254200