Aristotelův sférický vesmír, napsal, že za ním se nachází místo pro božstvo. A už středověké ikonografie znázorňovaly ráj jako Boha obklopeného sférou andělů. Dante vlastně nakonec udělal jenom to, že dohromady spojil dílčí kusy a vytvořil z nich promyšlený architektonický celek, který vychází ze sugestivní architektury baptisteria a řeší dávný problém hranic vesmíru. Tím Dante šest století před Einsteinem předjímá jeho 3-sféru. Nevím, jestli mladý Einstein při svých intelektuálních toulkách po Itálii narazil na Ráj, ani zdali živá představivost italského básníka mohla mít přímý vliv na jeho intuitivní představu vesmíru, který je současně konečný i bez hranic. Ať už k tomuto ovlivnění došlo nebo ne, domnívám se, že tento příklad ukazuje, že velká věda i velká poezie jsou vizionářské a že mohou dokonce dospět ke stejným představám. Naše kultura je pošetilá, když vědu od poezie odděluje: jsou to dva nástroje, které otevírají naše oči složitosti a nádheře světa. Dantova 3-sféra je jen intuice obsažená ve snu. Einsteinova 3-sféra má jasnou matematickou podobu a plyne z rovnic jeho teorie. Každá působí jinak. Dante nás hluboce oslovuje, dotýká se kořenů našich emocí. Einstein nám otevírá cestu k řešení záhad našeho vesmíru. Ale oboje patří mezi nekrásnější a nejvýznamnější myšlenkové rozlety, jichž je naše mysl schopna. Vraťme se však do roku 1917, kdy se Einstein pokoušel skloubit představu 3-sféry se svými rovnicemi. Narazil při tom na problém. Byl přesvědčen, že vesmír je stálý a neměnný, ale jeho rovnice mu říkaly, že to není možné. Snadno pochopíme proč. Vše se gravitačně přitahuje, takže jediná možnost, jak vytvořit konečný vesmír, který by se vlastní přitažlivostí nezhroutil, je nechat ho expandovat. Tak jako jediná možnost, jak zabránit fotbalovému 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254020
míči, aby nespadl na zem, je vykopnout ho nahoru. Buď letí nahoru, anebo padá dolů – nemůže jen tak viset ve vzduchu. Einstein ale neuvěřil tomu, co mu říkaly jeho vlastní rovnice. Dokonce udělal hloupou fyzikální chybu (neuvědomil si, že jím uvažované řešení je nestabilní). Jen aby nemusel přijmout, co jeho teorie předpovídá: že vesmír buďto kolabuje, anebo se rozpíná. Měnil proto svoje rovnice, aby rozpínání vesmíru nepředpovídaly. Právě proto do rovnic přidal dodatečný člen Λ gab. Ale byla to jen další chyba: dodatečný člen je sice správný, ale nic nezmění na skutečnosti, že rovnice předpovídají rozpínání vesmíru. Přes veškerou svou odvahu neměl Einsteinův génius kuráž, aby uvěřil svým vlastním rovnicím. O pár let později byl Einstein donucen se vzdát: správná je jeho teorie, nikoli jeho námitky vůči jejím důsledkům. Astronomové si konečně uvědomili, že všechny vzdálené galaxie se od nás opravdu vzdalují. Vesmír se rozpíná, přesně jak předpověděly Einsteinovy rovnice. Před čtrnácti miliardami let byl veškerý vesmír soustředěn do jediného neobyčejně žhavého bodu. Z něj se kolosální „kosmickou“ explozí začal rozpínat. Přičemž termín „kosmickou“ zde není použit jen jako řečnický obrat: je to doslova exploze kosmu. Je to „velký třesk“. Dnes víme, že expanze vesmíru je skutečná. Konečný důkaz scénáře žhavého vzniku a následného vývoje kosmu, jak jej předpověděly Einsteinovy rovnice gravitačního pole, přišel v roce 1964, kdy dva američtí radioastronomové Arno Penzias a Robert Wilson náhodou objevili mikrovlnné záření rozprostřené po celém vesmíru. Ukázalo se, že jde o pozůstatek onoho ohromného prvotního tepla raného vesmíru. Znova se ukázalo, že teorie je správná, i když dává ty nejfantastičtější předpovědi. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254020
Obr. 3.17: Einsteinův svět: částice a pole, pohybující se v jiných polích.
Od doby, kdy jsme zjistili, že Země je kulatá a točí se jako bláznivý vlček, jsme pochopili, že realita není taková, jaká se zdá být. Každé zahlédnutí dalšího jejího podivuhodného aspektu je hluboce emocionální zážitek. Zvedá se před námi další opona. Ale skok, který učinil Einstein, nemá obdoby: prostoročas je pole; svět je utvořený jen z polí a částic; prostor a čas nejsou odlišné entity, vymykající se zbytku přírody: je to pouhé pole, podobné ostatním (obr. 3.17). V roce 1953 napsal Albertu Einsteinovi jeden žák základní školy: „Naše třída studuje vesmír. Moc mě zajímá prostor. Rád bych vám poděkoval za všechno, co jste udělal, takže tomu můžeme rozumět.“5 Cítím to stejně.
4. Kvanta
Oba pilíře fyziky 20. století – obecná relativita a kvantová mechanika – nemohou být navzájem odlišnější. Obecná relativita je kompaktní drahokam: prostá a ucelená vize gravitace, prostoru a času, kterou důmyslnou kombinací předchozích teorií zformulovala jediná mysl. Naproti tomu 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254020