Strach (Ukázka, strana 99)

C. L. Taylor „Miku?“ s námahou ze sebe to jméno skřehotavě vymáčknu.

Pokud vím, tak se do domu nikdy nikdo nevloupal, ale když jsem byla malá, vnikli jednou lupiči do garáže. Ukradli tátovi zahradní traktůrek a nějaké dražší nářadí.

Sáhnu po aparátu pevné linky a položím palec na devítku. „Vím, že tu jsi. Vypadni, nebo zavolám na policii.“ Nic. Jestli v domě někdo je, tak stojí naprosto nehlučně. Ale třeba tu nikdo není. Staré domy vržou a skřípou každou chvíli. „Jdu do kuchyně.“ Vykročím k jídelně, přes kterou se do kuchyně dostanu. Pod nohama mi vrzají parkety a přes místnost na mě z šera civí přízračně bledý ciferník stojacích hodin. Sametové závěsy sahající až k podlaze vypadají vybouleněji než obvykle. Když jsem byla malá, bývala to moje nejoblíbenější skrýš. „Kdo je tam?“ Stisknu telefon pevněji. Mohla bych se otočit a vyběhnout ven. Jenže co pak? Naskočit do auta a čekat? Zaběhnout do stodoly a ujistit se, že tam Mike pořád je? Zavolat na policii a někam se schovat? Od toho prvního zaskřípění už se nic neozvalo. A jestli to není Mike, jestli ten se pořád klepe pod hrubou dekou v kleci, tak je návštěva policie to poslední, co potřebuju.

Nic to nebylo, přesvědčuju se, když procházím jídelnou a beru za kliku kuchyňských dveří. Jenom výplod rozjitřené představivosti. Vzhledem k tomu, co jsem provedla, není divu, že se lekám.

A vtom se něco ozve znovu, zrovna když otevírám kuchyňské dveře. Pronikavé škrábání, jako by někdo táhl něco po podlaze. „Zmizte!“ zařvu. „Policie už je na cestě.“ Jenže škrábání neustává.

Nevím, jestli mě pohání odvaha, nebo hloupost, ale v příštím momentu už se ženu přes kuchyň a rozrážím dveře do před98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253964

síňky. A tam stojí – zírá na mě jantarovýma očima a cení zuby.

Liška, přední tlapy na jednom z mých recyklačních košů. Vstupní dveře za ní zejí dokořán. „Ven!“ zařvu a kopnu do koše pouhých pár centimetrů od její otevřené tlamy. „Ven! Vypadni! Padej!“ Na děsivý zlomek vteřiny se uleknu, že po mně vystartuje.

Ale otočí se a peláší po příjezdovce pryč. Dívám se za ní, pak obejdu koš, přibouchnu vstupní dveře a otočím klíčem v zámku.

Když jdu krátce po šesté přes zahradu, rozhlížím se kolem, ale po lišce už není ani památky. Nechce se mi věřit, že jsem boční dveře nezavřela. Jak jsem večer kmitala do garáže pro nářadí, nejspíš jsem na to ve všem zmatku zapomněla. „Pitomče,“ pokárám se polohlasem, otevřu branku a vejdu na dvůr.

Zatímco jsem spala, muselo vydatně pršet. Holínky mám umazané od bláta a hladina jezera na poli za stodolou se o kus zvedla. Teď mrholí, takže mi během chvilky zvlhne bunda.

V kapse mám Mikův mobil. Když jsem ho naposled kontrolovala, bylo na displeji vidět zmeškaný hovor z nějakého malvernského čísla. Od Chloe už ale další textovky nepřišly. Překvapuje mě to. Většina mladých holek by takhle dlouhou odmlku nenesla dobře, já tedy rozhodně ne, ale možná je Chloe z tvrdšího těsta. Stejně mi to připadá zvláštní.

Mike už je vzhůru a stojí uprostřed klece. Nad hlavou má pod stropem klece jen dva, tři centimetry místa a vypadá v tom stísněném prostoru obrovsky. Když se k němu blížím, beze slova si mě měří. „Přinesla jsem ti tohle,“ sáhnu do kapsy a vytáhnu z ní slaninový sendvič zabalený v alobalu.

Mike se na něj podívá. „Neboj,“ dodám, „není otrávený.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253964

C. L. Taylor Mike pořád mlčí. A ani se nehne. Ale těká očima mezi sendvičem a mou tváří. Má v nich tak prázdný, bezvýrazný pohled, že to nevydržím a odvrátím zrak. „Tady ho máš, jestli chceš.“ Podřepnu, prostrčím sendvič mřížemi a rychle rukou ucuknu. „A další dvě láhve vody.“ Ty taky prostrčím dovnitř, pak ustoupím ke stěně naproti kleci, sednu si a opřu se zády o hrubé dřevo. „Takže dneska to na mě budeš zkoušet s mlčením?“ Mike na mě dál civí. „Tímhle si nijak nepomůžeš, Miku.“ Tvářím se mnohem sebejistěji, než se cítím. Chvílemi mám pocit, jako bych se ocitla ve snu a nic z toho, co se odehrává, nebylo skutečné. V noci jsem se několikrát probudila celá propocená a s rozbušeným srdcem. Co když si Mike nedá říct a kód k odemčení telefonu mi neprozradí? Nemůžu ho držet pod zámkem donekonečna. Odsoudili ho na pět let za ublížení na zdraví, únos a nezákonný sexuální styk s osobou mladší šestnácti let. Na kolik let odsoudí mě za omezování osobní svobody? Dostanu stejný trest? Nebo delší? Jestli Mika pustím – za předpokladu, že si někde obstarám štípačky a povede se mi utéct do bezpečí, než se z klece dostane –, zamíří rovnou na policii. Prohlásí, že na něj nevražím (policie pro to možná bude mít pochopení, ačkoli kdoví) a že jsem si navymýšlela, že zneužívá dítě, a vlákala jsem ho k sobě domů, abych ho mohla uvěznit. Jestli mě zavřou, nic mu nezabrání, aby Chloe pletl hlavu dál. Prý s ním ještě nespala. Ale jestli se do věci nevložím, tak se s ním dřív nebo později vyspí a v tom případě se ocitne ve skutečném nebezpečí. „Miku, prozraď mi ten kód a pustím tě ven. Slibuju.“ Dál na mě upřeně zírá, ale už ne bezvýrazným pohledem; z modrých očí mu teď čiší znepokojivý chlad. „Miku...“ Vstanu. „Mlčením mě nepřiměješ, abych ti ty dveře zázračně otevřela.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253964