LÁSKA A ZKÁZA
103
centimetrů dál a pak zase ustupovala, ztrácela muže a brala si za ně jiné, až to vypadalo stejně. A možná bylo. Sáhla jsem do brašny pro zápisník, najednou jsem se zděsila, že jestli všechno okamžitě nezapíšu, nenávratně to ztratím. Cítila jsem, že se mi tou intenzitou trochu třese ruka, a všimla jsem si, že si Ernest také vyndal zápisník a něco do něj chvatně škrábe, že si přeje zastavit čas a zároveň ho nechat běžet. Svět toto potřeboval vidět, proto jsme to museli vidět první. Proto jsme sem přijeli. „Potřebuješ si dát ještě jednu,“ usoudil Matthews toho večera v Chicote’s. Bar byl tak přeplněný, že jsme div nemuseli sedět jeden druhému na klíně. „Pověz mi,“ požádala jsem ho, „proč píšeš o válce a ne o něčem jiném?“ „Někdo o ní musí psát. A asi věřím, že něco dokážeme změnit. Když to budeme dělat dobře.“ „Jestli už není pozdě. Pořád si to myslím. Že toto je pro nás jeden z okamžiků, kdy bojujeme za dobro ve světě. Je to teď, teď a tady. Ale co když svět zůstane spát a nepochopí to, i když budeme křičet co nejhlasitěji?“ Pokrčil rameny. „Myslím, že pak nám všem pomůže jen Bůh.“ Podala jsem mu prázdnou sklenici a on se s ní jal probojovávat hradbou těl. Ani ne za vteřinu se na jeho místo přihrnul Ernest a byli jsme k sobě natlačeni, loket k lokti, koleno ke kolenu, kolem nás zněl smích i vážné řeči. Skoro jsem nemohla dýchat, zčásti i kvůli němu. Teď si bude chtít povídat, když já bych naopak chtěla zapomenout. Ve skutečnosti jsem ho zase chtěla políbit, jen jednou, vtisknout mu pevný dlouhý polibek, protože Ernestova chuť ve mně zůstala, ať už jsem si to dokázala přiznat nebo ne. Stačil by ještě jeden polibek a pak bych dokázala začít zapomínat. „Vyhýbáš se mi,“ vyčetl mi. „Byli jsme spolu celé odpoledne.“ „Víš, jak to myslím.“ „Nejspíš ano.“ Nebylo kam odvrátit pohled. „Promiň. Nevěděla jsem, co říct.“ „A co kdybys řekla, co opravdu cítíš? To může být dobrý začátek.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253911