102
Alafair Burke
Jason vyběhl do poloviny schodů, aby mi odpověděl. Na rozdíl od domu, kde jsem vyrostla, tu na sebe nekřičíme z pokoje do pokoje – další z Maminčiných pravidel. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Myslím, že dole na ulici došlo k nějakému incidentu.“ Musel si všimnout, jak jsem sebou při slově incident trhla, protože to rychle upřesnil: „Nějaká rvačka nebo co. Teď pročesávají celé okolí kvůli svědkům. Řekl jsem, že jsme večeřeli doma a nic jsme neviděli. Už odešli.“ Něžně mi odhrnul z tváře pramínek vlasů a políbil mě. Voněl mýdlem a šamponem. Skutečně jsem jeho vysvětlení věřila. Ale později toho večera, to už jsme leželi v posteli, se mě znovu zmocnil ten divný pocit. Nemohla jsem usnout. Chytla jsem Jasona za ruku a zhluboka se nadechla. Pochopil, že jsem plná úzkosti. Uklidňoval mě, že je všechno v pořádku, a zeptal se, jestli si nechci zahrát hru s abecedou. „Třeba o dovolené,“ navrhl. Věděl, že to je mé oblíbené téma. Uvědomila jsem si, že se usmívám. Začala jsem s A: Anguilla. On přidal Belgie. Já nabídla citrusový koktejl. Poslední slovo, které si pamatuju, bylo Istrie. Usnula jsem s myšlenkami kdesi v Chorvatsku. Sotva jsem se ráno vzbudila, uvědomila jsem si to, co mi mělo být jasné po celou dobu: policie přece neblokuje příjezdovou cestu k domu civilním autem, když prohledává okolí kvůli náhodným svědkům napadení na ulici. Jakmile Spencer odešel do školy, vyběhla jsem ven k telefonnímu automatu na rohu Osmé ulice a univerzity, zavolala jsem na Šestý okrsek a zajímala se, jestli se jim už podařilo identifikovat pachatele zapletené do přepadení, k němuž došlo minulé noci v našem bloku. „Jsem matka. Chci se jen ujistit, že jsou mé děti v bezpečí,“ dodala jsem, aby to znělo věrohodně. Když se mě zeptali na adresu, uvedla jsem činžák o dva vchody níž od našeho domu. „Říkáte, že se to mělo stát včera večer?“ ujišťovala se žena. „Ano, všichni sousedé o tom mluvili. Policie chodila od domu k domu, mohlo to být krátce před osmou, a hledala svědky.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253909