102
Alafair Burke
Jason vyběhl do poloviny schodů, aby mi odpověděl. Na rozdíl od domu, kde jsem vyrostla, tu na sebe nekřičíme z pokoje do pokoje – další z Maminčiných pravidel. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Myslím, že dole na ulici došlo k nějakému incidentu.“ Musel si všimnout, jak jsem sebou při slově incident trhla, protože to rychle upřesnil: „Nějaká rvačka nebo co. Teď pročesávají celé okolí kvůli svědkům. Řekl jsem, že jsme večeřeli doma a nic jsme neviděli. Už odešli.“ Něžně mi odhrnul z tváře pramínek vlasů a políbil mě. Voněl mýdlem a šamponem. Skutečně jsem jeho vysvětlení věřila. Ale později toho večera, to už jsme leželi v posteli, se mě znovu zmocnil ten divný pocit. Nemohla jsem usnout. Chytla jsem Jasona za ruku a zhluboka se nadechla. Pochopil, že jsem plná úzkosti. Uklidňoval mě, že je všechno v pořádku, a zeptal se, jestli si nechci zahrát hru s abecedou. „Třeba o dovolené,“ navrhl. Věděl, že to je mé oblíbené téma. Uvědomila jsem si, že se usmívám. Začala jsem s A: Anguilla. On přidal Belgie. Já nabídla citrusový koktejl. Poslední slovo, které si pamatuju, bylo Istrie. Usnula jsem s myšlenkami kdesi v Chorvatsku. Sotva jsem se ráno vzbudila, uvědomila jsem si to, co mi mělo být jasné po celou dobu: policie přece neblokuje příjezdovou cestu k domu civilním autem, když prohledává okolí kvůli náhodným svědkům napadení na ulici. Jakmile Spencer odešel do školy, vyběhla jsem ven k telefonnímu automatu na rohu Osmé ulice a univerzity, zavolala jsem na Šestý okrsek a zajímala se, jestli se jim už podařilo identifikovat pachatele zapletené do přepadení, k němuž došlo minulé noci v našem bloku. „Jsem matka. Chci se jen ujistit, že jsou mé děti v bezpečí,“ dodala jsem, aby to znělo věrohodně. Když se mě zeptali na adresu, uvedla jsem činžák o dva vchody níž od našeho domu. „Říkáte, že se to mělo stát včera večer?“ ujišťovala se žena. „Ano, všichni sousedé o tom mluvili. Policie chodila od domu k domu, mohlo to být krátce před osmou, a hledala svědky.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253909
MANŽELKA
103
„Ne, nevidím tu, že by ve vaší čtvrti minulou noc k něčemu došlo. Vypadá to, že někdo z vašich sousedů vypustil nějakou fámu. Lidi dneska udělají cokoli, aby na sebe přitáhli pozornost.“ Položila jsem sluchátko do vidlice a poprvé během svého manželství jsem si uvědomila, že mi Jason lhal. Lhal mi přímo do očí, jako by to nic nebylo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253909
104
Alafair Burke
19
M
za přepážkou správce hotelu byla rasově těžko identifikovatelná, s krátce střiženými, na blond odbarvenými vlasy, zapadlýma očima a světle hnědou sukní. Halenku s černým límečkem měla zapnutou až ke krku, přesto si Corrine všimla, jak jí na pravé straně krku vykukuje křivka tetování. Corrine jí rychle mávla před očima služebním odznakem a vyžádala si, že potřebuje mluvit se šéfem ostrahy. Všimla si postaršího páru stojícího u recepce, který si vyměnil nervózní pohledy. „Není se čeho bát,“ ujistila je. „Vítejte v New Yorku.“ Jednalo se o hotel W v centru. Společnost Kerry Lynchové měla sídlo v okrese Nassau na Long Islandu, ale ona často přespávala ve městě, kam jezdila na obchodní schůzky. V reakci na žádost o povolení k prohlídce požádala generální rada hotelu oddělení ostrahy, aby vytáhlo záznamy bezpečnostních kamer z noci, kdy Jason Powell údajně napadl Kerry. Corrine používání kamer fandila, ale klidně by se obešla bez příslušníků soukromé ochranky, kteří za ní obvykle chodili jako součást kompletního servisu. Očekávala nevyhnutelné otázky. Jak dlouho vykonává svou práci? Co dělala předtím, než se z ní stala policistka? Řekla si, že to je běžné pošťuchování mezi rádoby policisty a skutečným světem. Nicméně část jejího podvědomí měla pocit, že se jí vyptávají z jiného důvodu. Jako by bylo její povinností prokázat, že si černoška zaslouží nosit policejní odznak a pistoli místo polyesterové uniformy neozbrojené ochranky. ladá žena
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253909