ně překvapeně a zároveň pevně. Ta energie se přece neztrácí, nemůže se ztrácet, do černé díry, do té extrémní černé díry. Věří, že mizí do něj a proudí v něm jako divoká řeka. Nakonec ho odtáhne na chodbu domu a zaklapne dveře bytu. Co tady děláš? Chci být s tebou. Aspoň těch posledních pár hodin, co zbývá. Než co? Ty nic nevíš? Ne. (V dálce se rozbrečí dítě.) Musím jít. Jo, musíš jít se mnou pryč. (Podívá se na ni vážně.) Už to odvolali, ten chlápek z NASA, co měl šichtu, se z žalu opil a pak se seknul ve výpočtech. Zírám na něj, přežvykuju ta slova, nechutnají mi a jediné, co mě v tu chvíli napadá, je ta cifra na jízdence, kterou jsem v noci utratila za cestu sem. Venkovanka holt každou korunu dvakrát otočí, zvlášť když zjistí, že konec světa nakonec nebude. Tak jdeme? Mrknu na něj a on mě vezme za ruku a jdeme. Scházíme ze schodů, a jakmile na schod vstoupíme, mizí. Zvoník budí. Zvoní budík. Ticho. Another day! Probouzím se, převléknu se, uklidím svou parcelku a vykouknu ven. Okouknu balkony, jestli na nich nikdo nekouří. Všichni už jsou v práci, vzduch je čistý. Jdu do večerky, usměju se a tentokrát už jako doma beru klíč od záchodu, abych se umyla. Čistím si zuby a s pohledem upřeným na nástěnnou dečku s lotosovými květy myslím na ty mizející schody. Pak vyjdu ven. Tao mi podává vánočku: „Ráda vánočku? Na vyhození.“ „Ráda,“ děkuju. Dávám si ji do tašky a slyším důvěrně známé dětské hašteření. Do večerky vstupuje ségra s dětma.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253868