danova_teorie_(7)
5
5.1 5.2 5.3 5.4
18.2.2018
4:53
Stránka 97
DA≈OVÁ SPRAVEDLNOST
Úvod Kritéria správné distribuce Spravedlivé zdanění Dodatek: měření daňové progresivity
V této kapitole budeme hovořit o daňové spravedlnosti; resp. o tom, k jakému zdanění vedou různé požadavky na spravedlnost daní. Spravedlnost se v daních projevuje jako snaha po redistribuci a po dosažení určitého stupně progresivity. Proto se budeme zabývat též daňovou redistribucí a jejím měřením.
5.1
Úvod
Otázka daňové spravedlnosti se táhne dějinami zdanění a daňových teorií jako červená nit. Už ve starověku a středověku byla spravedlnost nejdůležitějším daňovým problémem – počínaje spravedlivou cenou u Aristotela přes středověké otázky: kdo že má právo vybírat daně, jaké daně jsou spravedlivé – až po bouřlivé diskuse novověku o spravedlnosti daní přímých a nepřímých. Tyto diskuse odehrávající se v 17. a 18. století se nazývají daňová kontroverze. Zakladatel ekonomické vědy Adam Smith se otázkou spravedlnosti zabýval velmi komplexně. Jeho daňové kánony nesledují jen spravedlnost mezi poplatníky podle zákonné výše daně, ale rovněž vznik nespravedlnosti zaviněné neurčitostmi obsaženými v zákonu. Ekonomická věda pojem „spravedlnost“ nevysvětluje; a tudíž otázky typu: co je a co není spravedlivé, jak má vypadat spravedlivá daňová redistribuce apod., musí být řešeny vně ekonomie. Avšak ekonomové mohou poskytovat různé užitečné návrhy – např. jak mohou daně přispívat k žádoucí spravedlivé struktuře důchodů, bohatství, užitku atd.
Historick˘ problém daní – spravedlnost
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253793
danova_teorie_(7)
18.2.2018
4:53
Stránka 98
DA≈OVÁ TEORIE A POLITIKA
Pokud je ve společnosti pociťována spravedlnost, přijaté daňové úpravy musí mít takový charakter, aby dosavadní struktury nebyly narušeny. Úvahy o daňové spravedlnosti jsou spojeny se skutečným daňovým zatížením poplatníků po přesunu daní. Jak jsme již viděli v kapitole o daňovém přesunu a dopadu, není důležité, kdo má daň uloženou zákonem a musí ji odevzdat finančnímu úřadu, ale to, komu daň skutečně krátí disponibilní důchod a reálnou spotřebu. Skutečné daňové zatížení však není natolik zjevné jako daně zapsané v daňovém přiznání – není o něm vedena žádná statistika, a proto bývá analýza skutečného daňového břemene problematická. Způsoby řešení těchto problémů si ukážeme v závěru kapitoly o spravedlnosti.
5.2
Kritérium pfiirozeného nadání
Kritérium co nejvût‰ího uÏitku
Kritéria správné distribuce
Za správnou distribuci důchodů, bohatství, spotřeby atd. může být považována distribuce podle následujících kritérií: přirozeného nadání a schopností, co největšího užitku co největšímu počtu lidí, spravedlnosti. V rámci správné distribuce nemusí být v prvních dvou případech, jak uvidíme dále, požadováno, aby distribuce zaručovala vzájemnou spravedlnost mezi lidmi.40 Kritéria založená na přirozených schopnostech vycházejí z teze, že jedinec má právo na plody své práce. Společnost takto založená dává přednost liberalismu a vládě laissez-faire. Vyznavači tohoto kritéria správné distribuce nepožadují na daních, aby byly spravedlivé ve smyslu vyrovnávání rozdílů mezi lidmi, ale požadují, aby neovlivňovaly efektivní alokaci. Ve skutečnosti bývá dané kritérium modifikováno zohledněním nespravedlností, jako jsou zdraví a sociální poměry, dědictví, dary nebo i monopoly. Výsledná přerozdělovací funkce daní je zde velmi malá. Kritérium nejvyššího štěstí neboli užitku co největšímu počtu lidí znamená velké přerozdělení ve prospěch těch, kdo jsou na tom hůře, dokud se jednotlivé mezní užitky prakticky nevyrovnají. Je tomu tak 40
Za všechny názory uveďme: Friedman-Friedmanová (1992).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253793
danova_teorie_(7)
18.2.2018
4:53
Stránka 99
DA≈OVÁ SPRAVEDLNOST
proto, že křivky mezních užitků, jako je funkce daňové základny (např. důchodu), jsou klesající. Vyrovnání daňových základen není nutné z toho důvodu, že křivky mezních užitků jsou u různých jedinců různé a že dva jedinci s různým důchodem mohou být stejně šťastni. Kritérium co největšího společenského užitku vyúsťuje v podobný závěr o daňovém přerozdělování jako dále vysvětlované kritérium rovného mezního užitku a vztahuje se k němu graf 5.4. Proto se zde nebudeme tímto problémem podrobněji zabývat. Kritéria založená na spravedlnosti vycházejí z teze, že všichni jedinci mají stejnou hodnotu, a tudíž mají mít i stejný blahobyt. Stejně jako distribuce podle vlastních schopností ani distribuce podle naprosté spravedlnosti v duchu uvedené teze není reálná. Společnost se ztotožňuje obvykle s umírněnější interpretací a požaduje určitý stupeň vzájemného přiblížení blahobytu (užitků) jedinců.
5.3
Spravedlivé zdanûní
Historicky nejznámějšími principy spravedlivého zdanění jsou: princip prospěchu, princip platební schopnosti.
5.3.1
Kritéria spravedlnosti
Dva principy spravedlivého zdanûní
Princip prospûchu
Princip prospěchu neboli ekvivalence vycházející ze směnné teorie daňové říká, že jedinci mají být zdaněni podle prospěchu, který mají z veřejných výdajů umožněných daněmi. Tento princip je nejvíce spojován s liberální politikou a ekonomií, počínaje dílem J. Locka a A. Smithe. Aplikace tohoto principu vychází z posouzení poplatníkova užitku ze státních služeb, které jsou umožněny daněmi. Poplatník, jenž má ze státních služeb větší prospěch, by měl také platit větší daň a naopak. Někdy může docházet ke sporu o to, kteří poplatníci mají ze služeb státu prospěch větší – zda ti s menšími důchody a bohatstvím, nebo ti, jejichž důchod či bohatství je větší. Tak např. A. Smith se domníval, že čím větší je důchod, který pobírá poplatník pod ochranou státu, tím větší má být daň (viz 1. daňový kánon A. Smithe, kapitola 1). Můžeme se ale setkat i s opačným názorem, tvrdícím, že bohatší jedinci si mnohé služby obstarávají na vlastní účet (osobní ochranu, bezpečnostní systém na ochranu majetku nebo náklady na soudní řízení),
Princip prospûchu
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253793