A ten od něho dítě přebírá. A když mu je z levé ruky bral, všiml si, že muži se kovaný náramek na předloktí, rozpálený ohněm trámu, vpaluje do kůže. Vytáhl tedy z šatů pruh látky, který měl u sebe, nezbarvený. Složil jej a – popadnuv rychle náramek za okraj, v šátku – stáhl mu jej z paže. A náramek odskočil od spáleného masa a odkutálel se, horký, zpátky do ohně. S dítětem v náručí, se zády ohnutými k plamenům, se Josef přece ještě vzepřel, aby pohnul trámem, pod nímž muž vězel. Když se mu to ale nedařilo, napůl už vestoje mu hrozilo, že se udusí, pomyslel si: s dítětem se mi snad ještě podaří utéct, ale muž tu zůstane. A poklekne, dítě stále v náručí, sehne rameno pod trám, jako by to bylo jařmo, naposledy se vzepře, postaví se. Trám se jen o málo posune. Ale dost na to, aby Josef zvládl uchopit muže za levici a vytáhnout ho. A vidí, jak se k němu muž pomalu přisouvá, plazí se za ním. Jenže Josef už si cestu z plamenů nepamatoval. A požár přehlušil každý hlas, jenž sem chtěl zvnějšku proniknout. Plazíce se po zemi ocitli se ve tmě, v černotě hořících prostor, jejichž kouřem už nedokázala proniknout ani zář plamenů. Vtom k dítěti v Josefově náručí – odkud ze tmy, nebylo možné říct – přeskočila v mžiku jiskra. A chytily vlasy dítěte, od týlu, jako by se mu pod hlavou rozsvítilo světlo. A dokola oběhlo kadeře malého, až nahoru ke spánkům. Josef je však rychle uhasil, obkroužil rukama a přehradil mu cestu. Vtom však, ve světle posledního vlasu, spatří, ještě vidí osvětlenou: špici šípu, doruda zbarvenou. A poskládaný z plátků poznává černý stvol šípu vyčkávajícího v letu. A ještě za dohořívání světla, jež uhasil, se Josef zdvihá, vytahuje se nad zarudlou špici šípu. Neboť mu ještě jednou, čten pozpátku, ukázal směr ohněm a tmou. A plazil se tam, kde měl šíp svůj původ, do tmy střepů, z nichž byl vystřelen, neví se, kým. Tak se Josef dostal ven, vysunul se zpod hořících trámů.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253776