A ten od něho dítě přebírá. A když mu je z levé ruky bral, všiml si, že muži se kovaný náramek na předloktí, rozpálený ohněm trámu, vpaluje do kůže. Vytáhl tedy z šatů pruh látky, který měl u sebe, nezbarvený. Složil jej a – popadnuv rychle náramek za okraj, v šátku – stáhl mu jej z paže. A náramek odskočil od spáleného masa a odkutálel se, horký, zpátky do ohně. S dítětem v náručí, se zády ohnutými k plamenům, se Josef přece ještě vzepřel, aby pohnul trámem, pod nímž muž vězel. Když se mu to ale nedařilo, napůl už vestoje mu hrozilo, že se udusí, pomyslel si: s dítětem se mi snad ještě podaří utéct, ale muž tu zůstane. A poklekne, dítě stále v náručí, sehne rameno pod trám, jako by to bylo jařmo, naposledy se vzepře, postaví se. Trám se jen o málo posune. Ale dost na to, aby Josef zvládl uchopit muže za levici a vytáhnout ho. A vidí, jak se k němu muž pomalu přisouvá, plazí se za ním. Jenže Josef už si cestu z plamenů nepamatoval. A požár přehlušil každý hlas, jenž sem chtěl zvnějšku proniknout. Plazíce se po zemi ocitli se ve tmě, v černotě hořících prostor, jejichž kouřem už nedokázala proniknout ani zář plamenů. Vtom k dítěti v Josefově náručí – odkud ze tmy, nebylo možné říct – přeskočila v mžiku jiskra. A chytily vlasy dítěte, od týlu, jako by se mu pod hlavou rozsvítilo světlo. A dokola oběhlo kadeře malého, až nahoru ke spánkům. Josef je však rychle uhasil, obkroužil rukama a přehradil mu cestu. Vtom však, ve světle posledního vlasu, spatří, ještě vidí osvětlenou: špici šípu, doruda zbarvenou. A poskládaný z plátků poznává černý stvol šípu vyčkávajícího v letu. A ještě za dohořívání světla, jež uhasil, se Josef zdvihá, vytahuje se nad zarudlou špici šípu. Neboť mu ještě jednou, čten pozpátku, ukázal směr ohněm a tmou. A plazil se tam, kde měl šíp svůj původ, do tmy střepů, z nichž byl vystřelen, neví se, kým. Tak se Josef dostal ven, vysunul se zpod hořících trámů.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253776
29
Dítě
Ale místo, kde Josef vylezl, nebylo na straně, odkud jej žoldnéři poslali do ohně. Bylo v zahradě za domem. S dítětem na ruce se zvedl a spatřil i muže, který se plazil za ním, jak vyčerpán klesá do trávy. A poznal strom, z nějž tehdy uprostřed zahrady odřízl otroka. Ta strana však žhnula, dočerna seškvařená, až ke špičkám koruny. A po stromě vyrážely a skákaly hrbolky plamenů, dovnitř prohýbaly jazyky, jako by ho chtěly protáhnout v kleštích. Ještě vrávoraje obešel Josef strom a prošel za ním kolem studně. Stáli tam mnozí v řadě a čerpali, jiní běhali mezi nimi, a žoldnéři vydávali rozkazy a poháněli je. A Josef prošel mezi nimi a přiblížil se k římskému pánovi, jenž mu přikázal jít do ohně. U Římana však stála i manželka. Plakala neutišitelně, obklopena ostatními ženami, jež rovněž naříkaly, ale přece se snažily paní utěšit. A Josef přistoupil blíž, aby jim vrátil dítě. Vtom ho zastaví žoldnéř mečem. Josef, zajíkavě, téměř neschopen vyslovit větu, řekne: ‚Dítě tvého pána.‘ Žoldnéř na něho vyvalí oči, odstrčí Josefa, až se zapotácí a stěží udrží dítě v náručí. ‚Neopovažuj se jít k němu,‘ říká, ‚s tímhle tady!‘ A když vidí, že Josef nechápe, odtáhne ho stranou. A jako když to s ním myslí dobře, říká: ‚Chceš, blázne, nabídnout pánovi tohle s tmavou kůží? Ještě jeho a paní urazit v jejich bolu? Jsi snad slepý? A ještě ke všemu je to děvče!‘ Tu Josefovi uštědřil kopanec, odehnal ho.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253776
Josef ale, odehnán, vidí ležet na zemi Egypťanku. Sem ji někteří přenesli z blízkosti ohně. A měla ještě přes sebe přehozenu modrou látku a přes čelo a hlavu Josefův plášť. A Josef viděl, že v dřevěné misce jí už nezbývá téměř žádná voda. Zašel tedy k ní a sehnul se, aby zdvihl misku a naplnil ji vodou ze studny. A děvečka, když zaslechla ženu vykřiknout, přiběhla a uviděla je. Obrátila se a zvolala ke druhé: ‚Našlo se dítě Egypťanky!‘ Nato přiběhla druhá. A dorážely na ženu, na Egypťanku, jíž Josef dítě přenechal. Ale ta už je nepustila z rukou a přivíjela je k srdci a líbala, nedbajíc bolesti. A když chtěly děvečky děvčátko opláchnout, nechtěla je vydat. Polily je tedy vodou, až z něj stékaly saze a popel, přes matčiny popálené ruce, jak dítě držela. Josef ale odešel s miskou ke studni a chystal se ji naplnit. Vtom spatřil muže, jehož v domě vytáhl zpod trámu. Stál vedle studny a lil na sebe vodu, aby uhasil řeřavé, dýmající stopy na oděvu a smyl z tváře a očí štiplavé saze. Muž spatří Josefa a beze slova mu háže vědro, jako by měl Josef učinit totéž: smýt ze sebe stopy řeřavých uhlíků. A Josef je vzal a přešel k okraji studny. Tu pohlédne zpět na stojícího muže. Z toho však stékala v čůrcích voda, jak si z očí vytíral špínu. A řinula se i z krku, plnila hrdlo, obtékala je a přetékala zjizvenou dělící rýhu, kterou mu způsobil úder sekery. Až v té chvíli Josef, ztuhlý strachem, poznává dozorce čeledi z venkovského domu. Ten si ho však nevšímá. Nýbrž chytí za otěže koně, který pádí bez jezdce zahradou kolem hořícího domu. Zadrží ho a naskočí. A krotí vraníka, až se kůň vzepne a jeho kopyta dopadnou těsně vedle Egypťanky. Levou rukou drží uzdu a sáhne po pravičce, jako by z ní chtěl stáhnout náramek. Ale sáhne jen na spálenou kůži, dokola obnažené maso. Tu hněvivě popožene koně, přeskočí ženu – která k sobě pevně tiskne dítě – a vyhýbaje se zástupu, uhání na vraníkovi pryč.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253776