NOC, KDY ZMIZELA BEA NESBITOVÁ
99
pu, že vy se na to díváte z odborného úhlu. Ten případ jste objasnil a napsal jste o něm určitě bezvadnou knížku. Teď můžete na oslavu vítězného obratu na poslední chvíli vystupovat v televizi, dávat přednášky, točit filmy, nebo já nevím co. Zasloužíte si to, to nehodlám popírat. Ale tohle tady? Tenhle život? Ten je můj. Pokud povím v práci, co jsem zač, dozvědí se to všichni, chápete? Úplně všichni a je to v háji. Ke každému se to donese a všichni se na mě začnou dívat jinýma očima. Budou vědět, že tyhle jizvy jsem si nezpůsobila pádem z kola, když jsem byla malá. Každý se dozví, jak mě Coben unesl, jak mě držel pod zámkem, jak mě pořezal, jak... jak...“ Reed musel vědět o všem, co se na Cobenově farmě odehrálo, ale ona o tom nemluvila roky. Stěží hledala slova. „Budou vědět, jak používal ty zemědělské nástroje,“ skončila šeptem a nedokázala se na něj podívat. Když Ellie našli, lékař v nemocnici popisoval Cobenovu brutalitu její matce a nedbal na to, že tam Ellie sedí s nimi. Je možné, že nikdy nebude moct mít děti. Nedá se to s určitostí vyloučit. K jejímu nevýslovnému zděšení se jí začaly po tvářích koulet slzy. Nahněvaně je otřela a spíš cítila, než viděla, že Reed se pohybuje po pokoji. Chvilku nato jí vtiskl do ruky papírový kapesník. „Mrzí mě to,“ promluvil mírným hlasem. „Nepotřebuju, abyste mě litoval,“ pokračovala a mačkala kapesník v pěsti. „Každý mě začne litovat. A právě o to jde.“ Zabzučel jí mobil. Dostala esemesku. Pořádně popotáhla, vděčná za vyrušení, a protože odhadovala, že jí píše Brady, otevřela si zprávu na displeji. Nepletla se. Jsem s kámošema v baru – pěkně se to tu rozjíždí. Pozval bych vás mezi nás, ale slyšel jsem, že tam, kde bydlíte, došlo k vraždě. O tom nemůžu mluvit, odepsala mu. Takže je to pravda? Nemůžu o tom mluvit. Chvíli nereagoval a pak přišla odpověď. Jste v pohodě? Můžu k vám zajet... Nic si nepřála méně než dalšího chlapa do party. Jsem v pohodě, odepsala spěšně. Je tu Reed. Fajn. Volejte, kdybyste něco potřebovala.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253767
100
Joanna Schaffhausen
Odložila mobil a znovu se stočila v rohu pohovky. „Už se začínají šířit fámy,“ prohodila. „K Bradymu se doneslo, že tu dnes večer došlo k vraždě.“ Nepotrvá dlouho a budou mít na krku média. Zdálo se, že Reed o nové informaci uvažuje. „Chodíte s ním? S tím Bradym?“ Unaveně zavřela oči. „Proč se ksakru dnes večer každý zajímá o můj milostný život?“ „Protože jste v centru událostí, ať se vám to líbí, nebo ne. Každá maličkost z vašeho života začne mít váhu.“ Významně se odmlčel. „Všechny.“ „Když vy si nedáte říct,“ protestovala chabě. „Beu jsem vůbec neznala a Shannon jen zběžně. Mark, s tím jsem mluvila, jen když jsem mu podepisovala převzetí balíku nebo něčeho takového. Nikdo z těch lidí nehrál v mém životě žádnou zvláštní roli, a tak nechápu, proč bychom se měli zaměřovat na vyhodnocování kdejaké maličkosti, která se mě týká.“ „Jsou tu ty pohlednice k narozeninám,“ připomněl jí. „Možná nemají žádný význam.“ Roky žila přesvědčená o opaku, ale teď, když vyslovila tohle, přála si, aby se pletla. „Jistě to nevíte.“ „Vím,“ opravil ji. „Vím to od vás.“ „Co to povídáte?“ „Když tohle celé sotva začalo, když se pohřešovala jen Bea a Shannon i Mark vedli život, na jaký byli zvyklí, už tehdy jste věděla, že se k něčemu schyluje, Ellie. Proto jste si to první blahopřání schovala.“ Sklopila oči k rukám a ve vzpomínkách zalétla do toho dne, kdy vytáhla z obálky první přání. Už jen razítko na lícové straně ji vyděsilo. Ten, kdo vede osamělý život, obvykle nedostává expresní poštu. Pak uviděla obsah a ten jí skoro vyrazil dech. Minulost se proti ní vztyčila jako hrozivá stěna z ledu, až nemohla dýchat. Někdo o ní věděl. Věděl o ní dost, aby si zjistil, kdy má narozeniny, a dalo se čekat, že další následky pocítí vzápětí. Měla pocit, že vyklouzla z povídky popisující její vlastní život, přepadla ven přes ostrý okraj potištěné stránky, jenže pozdě zjistila, že knihu se jí nepodařilo zaklapnout.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253767
NOC, KDY ZMIZELA BEA NESBITOVÁ
101
Narozeninové přání zavřela do šuplíku, až to prásklo, zamkla všechny dveře, zatáhla záclony a čekala, kdy se rozdrnčí telefon nebo se ozve zvonek u dveří. Ale ticho v domě nic nenarušilo. Míjely další dny a nic dalšího se nedělo. Před prvním útokem se uniknout nedalo – Coben násilím pronikl až k podstatě její bytosti a z toho, co s ní prováděl, měla rozbolavělé celé tělo. A tak se stáhla hluboko do sebe, až měla pocit, že celé to utrpení prožívá nějaká jiná holka, ubožačka jménem Abby, s níž neměla časoprostorově nic společného. Takže když přišlo první přání, to, na němž stálo jen VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM, ale ve skutečnosti znamenalo vím, kdo jsi, měla strach, ale zároveň byla zvědavá jako děcko, které vkládá dlaň nad plamen svíčky. Přinutila se přání si schovat. Nezbavila se ho, protože jí připomínalo všechno, co zanechala za sebou. „Moc dopisů nedostávám,“ vysvětlila Reedovi a zvedla se z pohovky. „Jiný důvod jsem neměla.“
Ellie hrozně moc toužila po sprše, ale odmítala si vysvléknout oblečení, dokud byl Reed vzhůru a ochomýtal se po domě. Zdálo se jí, že by uviděl jizvy i skrz stěny a dveře, a chtěla, aby je oba dělila co možná největší vzdálenost. Když mu přinesla na pohovku polštář a deku, připadalo jí, že je unavený, kolem očí mu vystoupily vrásky a na bradě měl strniště. Uvědomila si, že ve Virginii měl patrně zavedený život, který opustil, aby jí sem přijel pomoct. „Díky... ehm..., že tu zůstanete přes noc,“ zamumlala a snažila se, aby se ho ani nedotkla, když mu podávala povlečení. „Nechtěla jsem, aby mi Sam postavil ke dveřím hlídku.“ „To možná není úplně špatný nápad,“ odpověděl a z jeho hlasu bylo slyšet, že si doopravdy dělá starost, a tím o něco narostly i její obavy. Byl sice agent FBI, ale teď tu stál v tričku a trenýrkách, bosý, a zíral na ni skrz brýle, jaké nejčastěji nosí počítačoví maniaci. Hrozivě zrovna nevypadal, jak by ji tedy mohl ochránit? „Vy si opravdu myslíte, že se sem ten cvok vrátí, když jsme oba v domě?“ zeptala se.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253767