než stovka policistů byla plně vyzbrojena přilbami, štíty a gumovými obušky. Navíc běloruští policisté v roce 2010 absolvovali názorný výcvik při rozehnání demonstrace odpůrců jaderného odpadu, kteří se střetli s německou policií. Tento výcvik samozřejmě nebyl potřeba během výbuchu v metru a stíhání skutečných pachatelů této tragédie, zato byl velmi užitečný při rozehnání poklidné demonstrace, sledování běloruských občanů a odposlouchávání telefonů. Ronald Noble do Minsku přispěchal na pozvání tajných služeb měsíc po explozi v metru a neskrýval své nadšení z „bezprecedentně vysoké úrovně vyšetřování zločinu“. Samozřejmě o vyšetřování věděl jen to, co mu řekli agenti KGB. Ve skutečnosti prokázal bezprecedentní úroveň cynismu, když přijel v době, kdy vrcholily politické represe vůči opozici, aby podpořil mučitele KGB, kteří tyto represe řídili. Šéf Interpolu ale zašel ještě dál. Když byli spěšně a podle popraveni Kanavalav a Kavaljov, což vyvolalo veřejné pobouření a ostrou kritiku jednání režimu i Interpolu, obvinil média z neobjektivnosti a znovu tak podpořil diktátorský režim. Po soudním procesu s „teroristy“, který byl výsměchem logice a zákonu, byly zničeny veškeré hmotné důkazy. Tak postupuje pouze ten, kdo chce za sebou zamést stopy.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253731
SOUD JAKO DOUŠEK SVOBODY Můj soudní proces se konal od 27. dubna do 14. května 2011. Ira byla souzena v té samé době. Nevěděl jsem, co od nové fáze utrpení čekat. Bál jsem se, zda po fyzické stránce vydržím cestu, čekání v kabině a dlouhé sezení. Moje zdraví bylo podlomené. Stále jsem se nezotavil z akutního záchvatu dny, trápily mě neustávající bolesti hlavy, a stejně tak jsem se úplně nezbavil zánětu středního ucha, potýkal jsem se s podivnými výkyvy teploty a začaly se objevovat bolesti v oblasti srdce, které jsem do té doby nezažil. Ale mé matce se podařilo předat mi dvě věci, které pro mě byly nezbytné: elektrický strojek na stříhání vlasů a oblek. Byl to stejný oblek, který jsem nosil během kampaně. Oblékl jsem si ho, a kalhoty mi spadly. Dozorce jsem poprosil o jehlu a nit a zapošil jsem je v pase, jak nejlépe jsem dovedl. Spoluvězeň mi mašinkou upravil můj čtyřměsíční vlasový porost. Strojek na vlasy jsem vskutku ocenil. Advokát i Ola Bondarenková mi později vyprávěli, že ho sehnali s velkou slevou. Když se prodavač dozvěděl, pro koho je, projevil svou solidaritu. Před soudním řízením jsem dostal čas na to, abych se seznámil s případem. Vyšetřovatelé rozdělili podezřelé do skupin na základě principů, které byly známy jen jim samotným. Já jsem byl ve skupině s Fjodorem Mirzajanovem, Iljou Vasiljevičem, Uladzimirem Jaromenakem a Alehem Hnědčykem. Nikoho z nich jsem před soudním procesem neviděl. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253731
S devíti svazky případu jsem se seznámil ve stejných kancelářích, kde probíhaly výslechy. Ačkoli na seznámení se s materiály vyšetřování má být podle zákona vyhrazen měsíc, já jsem dostal necelý týden. Ale i to byl dárek. Místo v cele jsem mohl několik hodin denně trávit v kanceláři s oknem, někdy dokonce v té, ze které bylo vidět na hlavní minskou ulici. Z jednoho z těch oken jsem naproti KGB jednou uviděl kousek budovy s věží, té samé budovy, v které je znamenité lahůdkářství „Pod hodinami“. Do tohoto lahůdkářství jsme jako školáci chodili o velké přestávce. Moje škola, č. 42, byla hned vedle, Komsomolské ulici, přímo naproti vratům, kterými mě přivedli do Amerikanky. Vrata byla hned vedle klubu Dzeržinského, kde se konal náš maturitní večírek. Vstup do vazební věznice ministerstva vnitra č. 1, známé jako Volodarka, byl přímo proti porodnici č. 1, kde jsem se narodil. Žil jsem v centru této čtvrti, v domě č. 13 na hlavní minské ulici, který se proslavil svými obyvateli a sousedil s KGB. Byl to takový můj prapodivný životní čtverec: porodnice, škola, dům mého otce a dvě věznice, kde jsem byl držen. Když jsem četl první spisy, nechali mě samotného s mými právníky, a ačkoli jsme byli odposloucháváni a všechno se nahrávalo, mohl jsem se ptát na svou rodinu a přátele. Díky úsilí Mariny Kovalevské jsem měl každý den k dispozici domácí stravu. Marina vždycky zaběhla do vedlejšího domu mé matky a přinesla mi ještě teplý oběd. Moji přátelé a známí se mi přes ni také snažili poslat něco domácího. Jídla bylo tolik, že ani kdybych chtěl, nemohl jsem to sníst všechno, a do cely jsem si nic odnést nemohl. Musel jsem se zkrátka přežírat, jinak se to říci nedá. Advokáti Marina Kovalevská a Andrej Varvaševič byli skromní, sotva si uždibli, a vyhodit to, co bylo připraveno s takovou láskou, bylo zkrátka nemyslitelné. K nadcházejícímu soudu jsem se stavěl ne jako k procesu vykonání spravedlnosti, ale jako k zakázce, kterou důkazy mé neviny nijak 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253731